Michal Spína 
Translator

on Lyrikline: 2 poems translated

from: 加利西亚文 to: 捷克文

Original

Translation

HISTORIA DA TRANSFORMACIÓN

加利西亚文 | Yolanda Castaño

Foi primeiro un trastorno
unha lesiva abstinencia de nena eramos pobres e non tiña nin aquilo
raquítica de min depauperada antes de eu amargor carente unha
parábola de complexos unha síndrome unha pantasma
(Aciago a partes iguais botalo en falla ou lamentalo)
Arrecife de sombra que rompe os meus colares.
Foi primeiro unha branquia evasiva que
non me quixo facer feliz tocándome co seu sopro
son a cara máis común do patio do colexio
a faciana eslamiada que nada en nada sementa
telo ou non o tes renuncia afaite traga iso
corvos toldando nubes unha condena de frío eterno
unha paciente galerna unha privada privación
(nena de colexio de monxas que fun saen todas
anoréxicas ou lesbianas a
letra entra con sangue nos cóbados nas cabezas nas
conciencias ou nas conas).
Pechei os ollos e desexei con todas as miñas forzas
lograr dunha vez por todas converterme na que era.

Pero a beleza corrompe. A beleza corrompe.
Arrecife de sombra que gasta os meus colares.
Vence a madrugada e a gorxa contén un presaxio.
Pobre parviña!, obsesionácheste con cubrir con aspas en vez de
co seu contido.
Foi un lento e vertixinoso agromar de flores en inverno
Os ríos saltaban cara atrás e resolvíanse en fervenzas rosas
borboletas e caracois nacéronme nos cabelos
O sorriso dos meus peitos deu combustible aos aeroplanos
A beleza corrompe
A beleza corrompe
A tersura do meu ventre escoltaba á primavera
desbordaron as buguinas nas miñas mans tan miúdas
o meu afago máis alto beliscou o meu ventrículo
e xa non souben qué facer con tanta luz en tanta sombra.

Dixéronme: “a túa propia arma será o teu propio castigo”
cuspíronme na cara as miñas propias virtudes neste
clube non admiten a rapazas cos beizos pintados de vermello
un maremoto sucio unha usura de perversión que
non pode ter que ver coa miña máscara de pestanas os
ratos subiron ao meu cuarto enluxaron os caixóns da roupa branca
litros de ferralla alcatrán axexo ás agachadas litros
de control litros de difamadores quilos de suspicacias levantadas
só coa tensión do arco das miñas cellas deberían maniatarte
adxudicarte unha estampa gris e borrarte os trazos con ácido
¿renunciar a ser eu para ser unha escritora?
demonizaron o esguío e lanzal do meu pescozo e o
xeito en que me nace o cabelo na parte baixa da caluga neste
clube non admiten a rapazas tan ben adobiadas
Desconfiamos do estío
A beleza corrompe.
Mira ben se che compensa todo isto.

© Yolanda Castaño
from: Profundidade de campo
Espiral Maior: La Coruña, 2007
Audio production: Literaturwerkstatt Berlin, 2015

Příběh přeměny

捷克文

Na počátku byl nesoulad
škodlivé dívčí odříkání byli jsme chudí neměla jsem ani to
neduživá sebou zbídačená dřív než já hořkost taky nedostatečná a
parabola komplexů nebo syndrom nebo fantasma
(neblahé stejnou měrou k postrádání nebo k litování)
stinný útes který láme moje náhrdelníky.
Na počátku byly vyhýbavé žábry které
mě odmítaly učinit šťastnou když se mě dotýkaly svým dechem
jsem ta nejobyčejnější tvář na školním dvoře
nemastný neslaný obličej který nepřipomíná nic naprosto nic
Ať ho máš nebo ho nemáš vzdej se zvykni si tohle spolkni
krkavci zakrývají oblaka prokletí věčného chladu
trpělivý vítr z Atlantiku a privátní deprivace
(na dívčí církevní škole kde jsem byla všechny končily
jako anorektičky nebo lesby a
učení se vštěpuje až do krve loktů vědomí svědomí
hlav pohlaví vagin).
Zavřela jsem oči a ze všech sil si přála
dokázat se jednou provždy proměnit v to co jsem byla.
Jenomže krása kazí. Krása kazí.
Stinný útes který nosí moje náhrdelníky.
Rozbřesk vyprchává a v hrdle se drží předtucha.
Ubohý drobečku! Propadla jsi posedlosti pokrývání křížky
namísto obsahu.
Bylo to pomalé a závratné klíčení květin v zimě
Řeky skákaly nazpátek a ústily v růžové vodopády
motýli a hlemýždi se mi rodili ve vlasech
Úsměv mých prsou dával palivo aeroplánům
Krása kazí
Krása kazí
A hebkost mého břicha byla doprovodem jara
a mušle přetékaly z mých tak drobných rukou
má nejvyšší lichotka štípla mou srdeční komoru
a já už nevěděla co si počít s takovým světlem v takovém stínu.

Řekli mi: „tvá vlastní zbraň bude tvým vlastním trestem“
vmetli mi do tváře všechny mé ctnosti v tomhle
klubu nebereme holky s rudě namalovanými rty
špinavé tsunami lichva s perverzí která
nemůže mít nic společného s mou řasenkou a
krysy vnikly do mého pokoje zašpinily košíky bílého prádla
litry šrotu dehet potají na číhané litry
kontrolování litry pomlouvačů kila vznesených podezření
jenom za napětí oblouku mého obočí měli by tě svázat
a přidělit ti šedou figuru tvé rysy vymazat kyselinou
mám se vzdát sama sebe abych byla spisovatelkou?
očerňovali útlost a štíhlost mé šíje stejně jako
to jak mi vyrůstají vlasy ve spodní části zátylku v tomhle
klubu nebereme takhle upravené holky
Léto nemá naši důvěru
Krása kazí.
Dobře si rozmysli jestli ti to celé stojí za to.

Překlad: Michal Spína

MAZÁS DO XARDÍN DE TOLSTOI

加利西亚文 | Yolanda Castaño

Eu,
que bordeei en automóbil as beiras do Neretva,
que rebañei en bicicleta as rúas húmidas de Copenhague.
Eu que medín cos meus brazos os buratos de Saraxevo,
que atravesei ao volante a fronteira de Eslovenia
e sobrevoei en avioneta a ría de Betanzos.
Eu que collín un ferry que arribase ás costas de Irlanda,
e á illa de Ometepe no Lago Cocibolca;
eu que non esquecerei aquela tenda en Budapest,
nin os campos de algodón na provincia de Tesalia,
nin unha noite nun hotel aos 17 anos en Niza.
A miña memoria vai mollar os pés á praia de Jurmala en Letonia
e na sexta avenida síntense coma na casa.
Eu,
que houben morrer unha vez viaxando nun taxi en Lima,
que atravesei o amarelo dos campos brillantes de Pakruojis
e crucei aquela mesma rúa que Margarett Mitchell en Atlanta.
Os meus pasos pisaron as areas rosadas de Elafonisi,
cruzaron unha esquina en Brooklyn, a ponte Carlos, Lavalle.
Eu que atravesei deserto para ir ata Essaouira,
que me deslicei en tirolina dende os cumios do Mombacho,
que non esquecerei a noite que durmín na rúa en Amsterdam,
nin o Mosteiro de Ostrog, nin as pedras de Meteora.
Eu que pronunciei un nome no medio dunha praza en Gante
que unha vez suquei o Bósforo vestida de promesas,
que nunca volvín ser a mesma despóis daquela tarde en Auschwitz.
Eu,
que conducín cara o leste até preto de Podgorica,
que percorrín en motoneve o glaciar de Vatnajökull,
eu que nunca me sentín tan soa coma na rue de Sant Denis,
que xamáis probarei uvas coma as uvas de Corinto.
Eu, que un día recollín
   mazás do xardín de Tolstoi,
quero voltar a casa:
o recanto
que prefiro
da Coruña

xusto en ti.

© Yolanda Castaño
from: Varios autores - A Coruña á luz das letras
Iñás-Oleiros: Ed. Editorial Trifolium, 2008
Audio production: Literaturwerkstatt Berlin, 2015

JABLKA Z TOLSTÉHO ZAHRADY

捷克文

Já,
která jsem v autě lemovala břehy Neretvy,
která jsem na bicyklu dopíjela vlhké ulice Kodaně.
Já, která jsem svýma rukama přeměřila otvory Sarajeva,
která jsem za volantem překročila slovinskou hranici
a v malém letadélku přeletěla nad zátokou v Betanzos.
Já, která jsem vyplula trajektem,
a ten přistál na pobřeží irské země a na ostrově Ometepe v jezeře Cocibolca;
já, která nezapomenu na ten krámek v Budapešti
ani na pole s bavlnou v provincii Thessalia
ani na jednu hotelovou noc v 17 letech v Nice.
Má paměť bude smáčet nohy na pláži v lotyšské Jūrmale
a na Šesté Avenue se cítí jako doma.
Já,
která jsem jsem jednou málem nepřežila cestu taxíkem po Limě,
která jsem překročila žluť zářících polí v Pakruojis
a přešla jsem v Atlantě stejnou ulici jako Margaret Mitchell.
Mé kroky vedly přes růžové písky Elafonisi,
přešly nároží v Brooklynu, Karlův most, ulici Lavalle.
Já, která jsem překonala poušť kvůli cestě do As-Sawíry,
která jsem na zip-line klouzala z výšin Mombacha,
která nezapomenu na noc, kdy jsem spala na ulici v Amsterdamu,
ani na monastýr v Ostrogu a na skály v Meteoře.
Já, která jsem vyslovila jméno uprostřed jednoho náměstí v Gentu,
která jsem kdysi brázdila Bospor oděná do příslibů,
která už nikdy nebudu stejná po tamtom odpoledni v Osvětimi.
Já, která jsem řídila směrem k západu až těsně před Podgorici,
která jsem přejela na sněžném skútru přes ledovec Vatnajökull,
já, která jsem se nikdy necítila tak sama jako na rue Saint-Denis
a která nikdy neokusím hrozny jako ty z Korintu.
Já, která jsem jednoho dne česala jablka z Tolstého zahrady,
já se chci vrátit domů: do zákoutí
nejmilejšího
v A Coruñi

právě v tobě.

Překlad: Michal Spína