LAK
Usoda me vali. Včasih kot jajce. Včasih me
s šapami lomasti po bregu. Kričim. Upiram se.
Ves svoj sok zastavim. Ne smem tega delati.
Usoda me lahko utrne, to sem že začutil. Če
nam usoda ne piha na dušo, zmrznemo v hipu.
Preživljal sem dneve v strašni grozi, da sonce
ne bo več vzšlo. Da je to moj poslednji dan.
Čutil sem, kako mi svetloba polzi iz rok, in če
ne bi imel v žepu dovolj quarterjev in bi Metkin
glas ne bil dovolj mil in prijazen in konkreten
in stvaren, bi mi duša ušla iz telesa, kot mi
enkrat bo. S smrtjo je treba biti prijazen. Vse
je skupaj v vlažnem cmoku. Domovanje je, od koder
smo. Živi smo samo za hip. Dokler se lak suši.
从: Ambra
Ljubljana : Mihelač, 1995
录制: Študentska založba
LAK
Osud si mé kutálí. Někdy jak vejce. Někdy mi jeho
tlapy dávají po stráni sakra zabrat. Křičím. Vzpouzím
se. Vynakládám všechny své síly. Nesmím to dělat.
Osud mě může sfouknout, zkusil jsem to. Jestliže
nám osud není nakloněn, zmrzneme v tu ránu.
Prožíval jsem dny v strašné hrůze, že slunce třeba
už nevyjde. Že je to můj poslední den.
Cítil jsem, jak mi světlo vyklouzává z rukou, a
nemít v kapse dost quarterů a Metčin hlas
kdyby nebyl dost milý a přívětivý a konkrétní
a věcný, ušla by mi duše z těla, jak se to stejné
jednou stane. Se smrtí si to nesmíš rozházet.
Přebývání doma existuje od té doby, co jsme. Živi
jsme jenom na okamžik. Dokud lak schne.
In: Tomaž Šalamun: Stromořadí Naděje. H&H 2003