Milan Děžinský
Odjezd z ostrova
Odjezd z ostrova
Jednou za tisíc let někdo miluje opravdově,
polibek s vystrčeným jazykem, jehož špička se chvěje,
zápěstí se pootočí v hrobě a rozpadne se na všech osm kostí,
ráno tvrdne a poohlíží se po oběti.
Odcházíš volnou nohou z obýváku rozsvíceného fosforem Sýrie.
Bylo to tu noc, kdy se do tebe složil útes.
Tam se vrší kosti, které posbíraly vápno ze schránek vyhynulých mlžů
od Města palem po ar-Rakku,
odcházíš z ložnice s Winstonem Churchillem,
z koupelny s vory a nafukovacími čluny,
z nichž signalizují vesty,
jedeš za jiným básníkem, nepříčetným filosofem,
přivinout ho na hruď,
na ulici se svíjí mokrý hadr,
a nebýt motoru, slyšel bys ho sténat.
Ach, všechna tíže světa smotaná do jediného hadru.