Charles Simic

Ihr gebt euch den Anschein, als lauschtet ihr
Meinen Gedanken, O Bäume,
Zur Straße geneigt, über die ich
An einem Spätsommerabend gehe,
Wenn jeder von euch eine steile Treppe ist,
Auf der die Nacht langsam herabsteigt.

Die Blätter oben in ewigem Zittern
Wie die Lippen meiner Mutter, unentschlossen,
Denn es geht ein leichter Wind,
Und es ist, als hörte man Stimmen
Oder einen Mund voll gedämpften Lachens,
Einen großen dunklen Mund mit Raum für uns alle,
Plötzlich von einer Hand bedeckt.

Alles still. Das Licht
Eines anderen Abends zieht voraus,
Ein Abend vor langer Zeit mit Seidenkleidern,
Nackten Füßen, gelösten, fallenden Haaren.
Glückliches Herz, welche schweren Schritte tust du,
Als du ihnen in die Schatten nachfolgst.

Der Himmel am Straßenende wolkenlos blau.
Die Nachtvögel wie Kinder,
Die nicht zum Essen kommen.
Verirrte Kinder in dunkelnden Wäldern.

Ukazuje mi se da prisluškuješ
Moje misli, o, drveće,
Nadneto nad putem kojim šetam
U kasno letnje veče
Kada je svako od vas strmo stepenište
Kojim polako silazi noć.

Visoki listovi kao usne moje majke
Zauvek drhtavi, nesposobni da odluče,
Jer ima nešto vetra,
A to je kao čuti glasove,
Il' usta prigušenog smeha,
Golema tamna usta u koja svi možemo stati
Iznenadno prekrivena šakom.

Sve tiho. Svetlost
Neke druge večeri, odlutale,
Davno prošle večeri od svilenih haljina,
Bosih nogu, kosa nepričvršćenih, što padaju.
Srećno srce, kakve to teške korake preduzimaš
Kada ih slediš u senke.

Nebo na kraju puta bistro i plavo.
Noćne ptice kao deca
Koja neće da dođu na večeru.
Izgubljena deca u sumračenju šume.

Yaz akşamının ileri bir saatinde
Yürüdüğüm yola eğilmiş,
Düşüncelerimi dinler gibi
Görünüyorsunuz, ey ağaçlar,
Her biriniz dik birer merdivenken
Yavaş yavaş iniyor gece.

Yüksekteki yapraklar annemin durmadan titreyen,
Karar veremeyen dudakları gibi,
Çünkü rüzgâr var biraz,
Sesler duyma
Ya da boğuk kahkahalarla dolu bir ağız gibi,
Aniden bir elle örtülmüş
Hepimizin sığabileceği karanlık bir dev ağız.

Her şey sessiz. Önden giden
Başka bir akşamın, uzun zaman önceki
İpek giysiler, çıplak ayaklar,
Aşağıya doğru dökülen çözülmüş saçlar akşamının ışığı.
Mutlu kalp, ne ağır adımlar atıyorsun
Onları izlerken gölgelerde.

Yolun sonundaki gökyüzü bulutsuz ve mavi.
Gece kuşları akşam yemeğine
Gelmeyecek çocuklar gibi.
Kararan ormanda kayıp çocuklar.

Dão a sensação de que ouvem
Os meus pensamentos, ó árvores,
Curvadas sobre a estrada que percorro
Numa tarde do fim do Verão
Em que cada uma é uma escadaria íngreme
Que a noite vai descendo devagar.

As folhas altas como os lábios da minha mãe
Sempre a tremer, incapazes de uma decisão,
Pois corre um vento ligeiro,
E é como ouvir vozes,
Ou uma boca cheia de um riso abafado,
Uma bocarra escura na qual cabemos todos
Com uma mão a tapá-la de repente.

Sossego completo. A luz
De uma outra tarde deambula mais à frente,
Longínqua noite de vestidos de seda,
Pés descalços, cabelo solto e caído.
Coração feliz, como são pesados os teus passos
Quando vais atrás deles por entre as sombras.

O céu ao fundo da estrada limpo e azul.
As aves nocturnas como crianças
Que nunca mais vêm jantar.
Crianças perdidas na mata que escurece.

Tváříte se, jako byste naslouchaly
mým myšlenkám, ó stromy,
skloněné přes cestu, po níž jdu
pozdně letním večerem,
kdy každý z vás je strmým schodištěm,
po kterém zvolna sestupuje noc.

Listí ve výšce, jako matčiny rty
věčně roztřesené a nerozhodné,
neboť fouká vánek
a zní to tak, jako znějí hlasy,
nebo ústa, potlačující smích,
velká tmavá ústa, co nás všechny pojmou,
náhle přikrytá rukou.

Všude klid. Zář
jiného večera probleskuje přede mnou,
dávného večera hedvábných šatů,
bosých nohou, narychlo rozpuštěných vlasů.
Blažené srdce, jak těžkým krokem
je následuješ do stínů.

Obloha na konci cesty, bezoblačná, modrá.
Noční ptáci, jako děti,
které nejdou k večeři.
Ztracené děti za šera v lese.