Smysly šílí v krátkém okamžiku soumraku,
ozubená kola mezi hasnoucím světlem a laškovným
pulzem života.
Slunce, ta grandiózní pumpa na přemístění krve,
uvízlí v potápěčském úboru kůže pozorujeme
prosincový vítr.
Rozpustilý tisíciruký spalovač mrtvol.
Jeho ruce jsou vyschlé míchy faraonů.
Hle, jak sype sněžný popel na naše hlavy,
hle, zastavuje se u našich příbytků, dívá se na nás,
hle, sedá si vedle ke stolu.

Němé rozhovory, tmu, která se navždy vpíjí do rtů,
chlapecký obličej od marmelády, slova bez významu,
zapařená podpaží hostů, plaché plameny svíček a jehličí,
to všechno volí ten spalovač. Proti naší vůli se z nás stává rodina.
V ustalovači zrcadel se otáčejí fotografie, v nichž
nabýváme syrových barev -
jako právě vykuchané ryby. Otazníky se naklánějí přes stůl -
usměvavé, s vlajícími vlasy, cinkajícím ledovým prachem
v chrupavkách. Trrr, trrr, trrr, sám sebe natahuje budík,
aby spalovač nezaspal a zítra ráno nás vzbudil,
jako obvykle. Soumrak pospíchá, vaří kompot z toho,
co je po ruce - z vrásek na lesklých čelech, prachu
z pohovky, z podezřelého praskotu v koutech. V prostoru
který nikoho nestrpí, nás hologramový tisíciruký vítr
objímá co nejtěsněji, tiskne se k nám. Je nesnesitelné
být za slunovratu, spolu s ním vypouštět šťávu, kapat do další třídy.
Účastní se hostiny, říhá, děkuje za štědrost.
Mezi námi nejsou, nemohou být svědci. Naše
budoucnost nám vzplanula.
Krevní oběh nás mete hlouběji, do sebe,

o dvě sekundy delší dny v ochraptělém hrdle