Michal Spína
češčina
MAZÁS DO XARDÍN DE TOLSTOI
Eu,
que bordeei en automóbil as beiras do Neretva,
que rebañei en bicicleta as rúas húmidas de Copenhague.
Eu que medín cos meus brazos os buratos de Saraxevo,
que atravesei ao volante a fronteira de Eslovenia
e sobrevoei en avioneta a ría de Betanzos.
Eu que collín un ferry que arribase ás costas de Irlanda,
e á illa de Ometepe no Lago Cocibolca;
eu que non esquecerei aquela tenda en Budapest,
nin os campos de algodón na provincia de Tesalia,
nin unha noite nun hotel aos 17 anos en Niza.
A miña memoria vai mollar os pés á praia de Jurmala en Letonia
e na sexta avenida síntense coma na casa.
Eu,
que houben morrer unha vez viaxando nun taxi en Lima,
que atravesei o amarelo dos campos brillantes de Pakruojis
e crucei aquela mesma rúa que Margarett Mitchell en Atlanta.
Os meus pasos pisaron as areas rosadas de Elafonisi,
cruzaron unha esquina en Brooklyn, a ponte Carlos, Lavalle.
Eu que atravesei deserto para ir ata Essaouira,
que me deslicei en tirolina dende os cumios do Mombacho,
que non esquecerei a noite que durmín na rúa en Amsterdam,
nin o Mosteiro de Ostrog, nin as pedras de Meteora.
Eu que pronunciei un nome no medio dunha praza en Gante
que unha vez suquei o Bósforo vestida de promesas,
que nunca volvín ser a mesma despóis daquela tarde en Auschwitz.
Eu,
que conducín cara o leste até preto de Podgorica,
que percorrín en motoneve o glaciar de Vatnajökull,
eu que nunca me sentín tan soa coma na rue de Sant Denis,
que xamáis probarei uvas coma as uvas de Corinto.
Eu, que un día recollín
mazás do xardín de Tolstoi,
quero voltar a casa:
o recanto
que prefiro
da Coruña
xusto en ti.
Iz: Varios autores - A Coruña á luz das letras
Iñás-Oleiros: Ed. Editorial Trifolium, 2008
Avdio produkcija: Literaturwerkstatt Berlin, 2015
JABLKA Z TOLSTÉHO ZAHRADY
Já,
která jsem v autě lemovala břehy Neretvy,
která jsem na bicyklu dopíjela vlhké ulice Kodaně.
Já, která jsem svýma rukama přeměřila otvory Sarajeva,
která jsem za volantem překročila slovinskou hranici
a v malém letadélku přeletěla nad zátokou v Betanzos.
Já, která jsem vyplula trajektem,
a ten přistál na pobřeží irské země a na ostrově Ometepe v jezeře Cocibolca;
já, která nezapomenu na ten krámek v Budapešti
ani na pole s bavlnou v provincii Thessalia
ani na jednu hotelovou noc v 17 letech v Nice.
Má paměť bude smáčet nohy na pláži v lotyšské Jūrmale
a na Šesté Avenue se cítí jako doma.
Já,
která jsem jsem jednou málem nepřežila cestu taxíkem po Limě,
která jsem překročila žluť zářících polí v Pakruojis
a přešla jsem v Atlantě stejnou ulici jako Margaret Mitchell.
Mé kroky vedly přes růžové písky Elafonisi,
přešly nároží v Brooklynu, Karlův most, ulici Lavalle.
Já, která jsem překonala poušť kvůli cestě do As-Sawíry,
která jsem na zip-line klouzala z výšin Mombacha,
která nezapomenu na noc, kdy jsem spala na ulici v Amsterdamu,
ani na monastýr v Ostrogu a na skály v Meteoře.
Já, která jsem vyslovila jméno uprostřed jednoho náměstí v Gentu,
která jsem kdysi brázdila Bospor oděná do příslibů,
která už nikdy nebudu stejná po tamtom odpoledni v Osvětimi.
Já, která jsem řídila směrem k západu až těsně před Podgorici,
která jsem přejela na sněžném skútru přes ledovec Vatnajökull,
já, která jsem se nikdy necítila tak sama jako na rue Saint-Denis
a která nikdy neokusím hrozny jako ty z Korintu.
Já, která jsem jednoho dne česala jablka z Tolstého zahrady,
já se chci vrátit domů: do zákoutí
nejmilejšího
v A Coruñi
právě v tobě.