Jakub Řehák
Egretta nigra
Celé město teď zachvátil neklid
prázdných hlav z vyhaslých telefonů.
Večer jsme prchli ze zaměstnání,
ve vzduchu se srážel narudlý prach.
Co jsem to v sobě objevil?
Co se mne dotklo v jediném pohledu
z tramvaje ven na svět plný odlepených plakátů
a lidí s božstvem igelitky,
lidí v nátělnících, teplákách.
Na co jsem si to vzpomněl?
Bylo to naše město, ale lhalo nám,
právě tak jako tělo lhalo,
chtělo-li se pod pokrývkou
dotýkat jiného těla.
Bylo to naše město a ukazovalo
jeden a tentýž znak: žlutý deštník.
Yellow Umbrella.
Byla tu noční revoluce.
Tramvaj nás svážela zpátky
jako vozy horské dráhy.
Prchli jsme ze zaměstnání, a stále
se zjevoval jeden a tentýž znak.
Byla tu legendární volavka.
Volavka černá, Egretta nigra,
ale lidé jí prováděli strašné věci.
Viděla velkého Boha Pana.
Jedné noci jsem ji miloval,
byl vykázán před dveře bytu,
bral její tvář do rukou plnými hrstmi.
Dlouho se o ní šeptalo v národě tepláků –
její neklidné pohrávání
s budíky uvnitř mužů, s pracovitostí žen.
Ale chtěli jsme vidět její tvář, právě tvář
v jakémsi pokoji,
kde kuchyň má nové jméno,
a kde se naříká: Praha je mrtvá osnova,
jedovatý koncil v hlavě.
A teď historie:
lidé jí prováděli strašné věci, ale ona, černá volavka
žila v prosvětleném bytě –
kdekdo ji tu noc spatřil a kdekdo mi o ní vyprávěl,
kdekdo ji miloval,
noční revoluce spala v křesle opodál,
koberce tlumily nárazy nohou a padajících brýlí.
Našlapovala lehce po koberci z mravenců,
zastavil jsem se přede dveřmi,
stiskl jí ruku a nechal rozevlát
pohled klidného skla mezi námi.
Nakonec zbyla slaná slída na prstech,
když chtěla z šatů setřít ovál červeného vína,
a úsečné sadistické vzkazy
distribuované po hluchých telefonních ústřednách.
Byl cítit jazyk Telecomu, Olšanská s hliněným bříškem,
Olšanská s pohybem myší, s růstem dívčích pahorků.
Průsvitné prsty češou kůru přežraného mozku.
Ale já chci líbat skvrny na stehně,
dotýkat se právě tvého mozku,
protože historie byla zneplatněna,
protože jsi legendární volavka,
Volavka černá, Egretta nigra.
K ránu ať poslouchám cinkající popelnici, kov modrého rána,
ať klopýtám zpět do hořkých kancelářských zemí,
abych si vyprosil ředitelské volno,
a mohl tě v budoucnosti na jiném glóbu milovat a vzhlížet k tobě,
abych si nechal proměnit každičkou buňku v hlavě,
protože se potřebuji znovu narodit.
K ránu ať je všechno řečeno.
Miluji tě jako kartu.
Karta se obrací v očích.
Io Tamo, Io Tamo
Ústrojí a zapomenutá potrubí těla.
Io Tamo, Io Tamo
Život. Nenasytná deka.
Báseň je soucit.
Mohu mluvit ke skutečným lidem v této básni?
Mohu mluvit k tobě Brigito?
Ve snu jsem četl esemesku od tebe:
„Ano, píšu si. Těším se. Glee Englee!“
Dokonale jsem rozuměl.
Mozek je zinek, přísná mast.
Cítím tě, jsi blízko, koupeš se
v neklidných zrcadlech,
ale já na tebe nedosáhnu.
Je zase neděle. Rozhostí se ticho.
Rozleť se, rozhlédni se po městě.
Přízraky prázdných a opuštěných rohů
na chvíli sklopí oči, kletby kanceláří pominou.
Kdo splétá rakovinové vzorce,
kdo se to na zastávce za tebou
plouží s paranoidní lepenkou?
Mám se vrátit k životu? K životu, jaký byl před tím?
Chci poslat pláč po hluchých telefonních ústřednách.
Vaše nestálost je povinností.
Vaše nezbytnost je povinností.
Vaše průchodnost je povinností.
Vaše ohnivost už není.
Yellow Umbrella.
Nakonec hudba vrásnila po kůži,
hudba nás vybavila, zpěnila život
v podloudně mořských očích i uších.
Ano, jsi žralok, Brigito, a pouštíš barvu na celou Prahu,
tvrdil jsem v myším šeru a snil o agendách.
Pouliční stín s protaženými stehny zvolna zhasíná,
tvá šikmá šíje usíná v ranním autobuse,
překračuješ hranice, a na okraji města
vidíš, jak se v mlze leskne Interzóna.
(Bylo to naše město, ale lhalo nám.)
Mohli jsme umřít, mnohokrát,
ale hudba nás zachránila, hudba zůstává:
větev hudba Yellow Umbrella,
večerní paže hudba Yellow Umbrella,
trousí se světlo Yellow Umbrella
zbytky prašné hlíny Yellow Umbrella,
nad hlavami Yellow Umbrella
Opens a Chaotic Season.
Jestliže existuje spása. Ale je to tak?
Existuje spása, když chmýří doléhá
na upálené robinsonky s dlouhýma očima?,
na uválené holky v uniformách?
Vždyť kolik jich potom prožije závrať
než je ukryje domovní skříňka
i s jejich šamstry s kšiltovkami?
Je dlouhý den vajglu, ale žluť hudby zůstává,
hudba se ti otvírá, nemáš už život,
zlato vstává a pění v kalhotách, zlato se stalo,
ty jsi skrze mne zapomněla,
zatímco planeta kameněla,
já tě od první chvíle miloval
a stejně jako další lidé vycházel jsem
z bytu ven na ulici,
a ukazoval vzhůru rukama,
vzduch byl vlahý
a čísi dlaně strašně bílé,
čpavá vůně zpoza plotů
linula se kolem nás –
byla jsi hierofantka,
nepravý Mesiáš.