Shu Cai  ( 树才)

Translator

Probudilo mě něco v páteři.
Propnutí
až nadoraz ke zprolámání,
hrozná bolest, musel jsem z toho prorazit ven:
už ani luk
ani kniha

ani kniha
ani luk
už se to nedalo dál snášet.

Zvednul jsem se,
chvíli tak na posteli v polospánku,

dokud se mi nepodařilo rozpoznat,
co je to za znaky
a proč ve mně váznou.

Luk
pozvolna ztrácel zatuhlost,
brzy se ohýbal a napínal docela hladce,
bez lámání.

Kniha
konečně povolila v hřbetu,
přestala se rozpadat
a nechala se rozevřít na kterékoliv stránce.

A bolest se pomalu rozpouštěla,
jak to tak zapadalo do sebe,
za chvíli jsem se mohl položit
a znovu klidně usnout.

Na obratle jsem za celou tu dobu
ani nepomyslel.

Píšu o tom
a nechci na to myslet

Nemám potuchy
proč se vždycky upnu na jedno slovo
nějaké takové slovo
na kterém nakonec ztroskotám

„To se ti stalo ještě

            zaživa?“

            Toho odpoledne jsem se v tom trochu potácel
             vzadu po louce
             a z trávy mě sledovala černobílá kočka
             Byl to můj konec
             Najednou jsem viděl že k ní všechno vede
             a že se jí
             jak tam sedí
             nedokážu vyhnout

             Viděl jsem se jak natruc měním směr
             a mířím jinam
             jenom kvůli ní
             ale stejně průhledně marně
             zase jinam zase nazpátek

             Buď nepřímo k ní
             Nebo rovnou

             Uzel se stahoval dokud přede mnou neutekla

Uzel
zase jedno z těch slov

Sotva se za nějakým takovým pustím
už na jeho místě začne číhat něco
s čím jsem si vůbec nikdy neměl začínat

A pak už nepomůže ani škrt ani útěk
za jiným slovem
            Žádné není jiné
A všechna si to navzájem umějí připomenout

Necítím už báseň ale jen studený stisk
že nikdo z nás živých
by asi nechtěl doopravdy vědět
natož prožít
co může taky znamenat

            zaživa

            Dokud to přede mnou neuteče
            Jako tenkrát

Ležím
 na podloží
 sotva slyšitelných
 drnčení a hukotů.
 Sotva slyšitelných,
 ale vytrvalých. Prosazují se
 a odspodu do mě vnikají,
 přenášejí se na mě, lehce,
 ale velmi velmi lehce
 mě
 pobolívají.
 Jako by něco drhlo
 mezi stropem a podlahou,
 někde tam, kde se od sebe ještě nedají rozeznat.
 Zvlášť to vysoké,
 málem až jasné,
 chvílemi přerušované
 chvění.
 To naráží řeč.
 Asi spolu o patro níž mluví ženské.