Lucie Szymanowská 
Translator

on Lyrikline: 3 poems translated

from: венгерский to: чешский

Original

Translation

Esős nyár

венгерский | Krisztina Tóth

Kísért egy mondat, egy szavak nélküli hosszúkás öntőforma,
            jelek és csöndek negatívja, minden más mondat bele van mondva,
mélyebbre alszom, követem tapogatva és nem hallok semmi mást,
            rövid, zubogó képletté szűri az esőt, mint Einstein a relativitást,
egy hosszú-hosszú mondat, ami egész a Teremtésig ér le,
            olyan öblös és mély, hogy a legalját nem hallom én se,
ott van a gázóraszekrényben a titkos mondatkezdet,
            a lecsukott dobozban a cérnák egyféle kódra tekerednek,
egy mondat, amelyben látszik a szemed és ott van a fiam,
            kanyargó, hangoktól villódzó tükrű kék folyam,
befelé húz, ragyogó vízér, barlang közepén íriszhártya,
            egy mondat, az a mondat, valaminek a kezdete vagy folytatása-


Kísért egy mondat, egy szavak nélküli hosszúkás öntőforma,
            egy báb a szívgödörben, szárny, ami nincs kibontva,
hazavezető film futása, lepergő utca hossza,
            sietség árokpartján széltől bepödrött mályvaszoknya,
beszél a mondat a szélcsendben, beszél a zivatarban,
            beszél a beszéd mögött és így bujkál az arcban,
néha közelről hallom, egyetlen szó kéne belőle,
            egyetlen betű ránca a még íratlan lepedőre,
hol az a mondat, hol van, felgyújtott éjjelét ma ébren töltöm,
            a mondat mellé beszél a villám ott kinn a búzaföldön,
ott van a mondat, érzem, a töltésen túl, ott ázik,
            nem ez a mondat hanem egy másik, mindig egy másik-

Lüktet egy mondat, egy emlék nélküli hosszú sebhely,
            lüktet az álom selymes bőre alatt, hogy kelj fel, kelj fel,
kísért egy mondat, egy szavak nélküli tompa sajgás,
            jár a testben a mondat körbe és nem akar mást,
nem akar szűnni, maradni, múlni, se megszületni,
            egy hangok nélküli mondat, nem mondja-hallja senki,
kongat a mondat és félrever éjjel a szív harangja,
            üres, kavicsos udvaron rekedt, kikötött kutya hangja,
pulzál a mondat, mint felhasadt hajótestben a tenger,
            kotyog az álom síkos öbleiben hogy kelj fel, kelj fel,
parttalan hívás, örvénylő, vak vizekbe sodró,
            tengereket holdszálon rángató lassú dobszó-


Rohan egy mondat, egy szavak nélküli hosszú ritmus,
            hallod a suhogást, belülről szól hozzád, amíg futsz,
aztán megállsz, elhallgat, ott hadar a mellkasodban,
            éjjel-nappal ott van a mondat, mindig ott van,
ott van az örvények legmélyén, dobog a szerelemben,
            a beszédre képtelen, beszélők közt örökké néma testben,
táncol a mondat a mozdulatlan végtagokban,
            fennhangon énekel a fejben, a zárt torokban,
csukott szemmel siet a lépcsőkön az emeletre,
            rohan egy mondat, ziháló, kigyulladt test a hegyre,
repül egy mondat, viharba fellőtt fényrakéta,
            halott zsoké, ki izzadt, fekete lovára dőlve száll a célba-

Suhan egy mondat, egy hosszú éjjeli autópálya
            suhan a szívben, a ködben és a leágazást nem találja
lüktet a mondat az ónos esőben, villan a villámokban
            surrog a kékes reflektorok közt, jól van, jól van,
gurul a mondat, lehunyja fáradt szemét a szerpentinen,
            gurul a lejtőn, nem érhet célba így sem,
késik egy mondat a síkos éjjeli országúton,
            suhan a mondat túl a sorompón, túl a túlon,
surrog a ködben, kataton ablaktörlő beszéde,
            néptelen benzinkút, alvadt, olajos tócsa fénye,
halad egy mondat, nem tudni merre tart és hol járt,
            gurul egy mondat, gurul, elengedi a kormányt-


Beszél egy mondat, egy szavak nélküli hosszúkás öntőforma,
            medertelen víz, bármit gondolok, alámossa,
csobog egy mondat, csobog és nem hallok többé semmi mást,
            csak a hangok helyetti hangot, a süket felhőszakadást,
zümmög a mondat, bujkál a kábelek fémagyában,
            siklik, mint delfinek bőrében a rejtett tengeráram,
tetovált mondat, be nem váltott ígéret hullámhangja,
            követném szó nélkül, minden szavamat odahagyva,
egy mondat, amiben benne van a hiányod és benne van a jelenléted,
            lángnyelv, földnyelv, beszéd, mely nem ismer beszédet,
testetlen test a mondat, rejtőző, reménytelen remény,
            hallgatás löszfalába ásott fénylő titoktartóedény-

© Krisztina Tóth
Audio production: Petőfi Irodalmi Múzeum, 2008

Deštivé léto

чешский

Vábí mě věta, podlouhlá forma, kadlub ze slov vyprázdněný,
           negativ znaků, zámlk, všechny jiné věty jí mohou být vysloveny,
hloub do sna propadám, hledám ji hmatem, pro všechno jiné bez citu,
           proseje déšť do krátce zurčivého vzorce, jak Einstein relativitu,
dlouhá, předlouhá věta, jež dosáhne až ke stvoření,
          okrouhlá, hluboká tak, že co má na dně, není k uslyšení,
tajemný začátek té věty vězí ve výklenku plynoměru,
          niti v zavřené krabičce se podle jediného kódu vinou v jednom směru,
jediná věta, v ní vidět jsou tvé oči a je v ní můj syn,
          modrý proud, klikatí se, hladina pobleskuje zvuky od hlubin,
vtahuje dovnitř, třpytivý pramen, duhovka uprostřed sluje,
          věta, ta věta, v níž něco začíná anebo pokračuje-

Vábí mě věta, podlouhlá forma, kadlub ze slov vyprázdněný,
          kukla v srdeční jamce, pár křídel k trupu přitažených,
délka odvíjené silnice, běh filmu, který vede domů,
          slézová sukně nadouvaná větrem ze škarpy shonu,
promlouvá věta do bezvětří, promlouvá do smršti,
          promlouvá za mluvou, jak jen ji z tváře rozluštit,
někdy slyšená zblízka, jediné slovo z ní by stačilo,
          záhyb jediné hlásky na plátně, které se neposkvrnilo,
kde je ta věta, kde je, vzplála jí noc, v níž dnes nazamhouřím oči,
          blesky nad pšeničnými poli se okolo ní klikyhákem stočí,
je tam ta věta, lze ji tušit, za náspem celou promáčenou,
          ne onu větu, ale jinou, vždycky jinou, zaměněnou-

Pulsuje věta, protáhlá rána od vzpomínek oproštěná,
          pulsuje v hladké kůži snu, že vzejít by z ní měla, už by měla,
vábí mě věta, ta ze slov vyprázdněná tupá palčivost,
            věta, jež obíhá jen uvnitř těla a na tom je jí dost,
pominout ani vzniknout, vytrvat ani rozplynout se nechce,
            nevyslovená, neslyšená věta, která je tu bezšelestně,
věta, jež duní, a v noci na poplach zvon srdce bije,
            v štěrku prázdného dvora pes sám a přivázaný vyje,
pulsuje věta jak moře v prasklině, jež v boku lodi zela,
            zatiká v kluzkých zálivech snu, že vzedmout by se měla, už by měla,
bezbřehé volání, klokotající, do vodstev nevidoucích strhne,
            rozbouří moře vláknem měsíce, bezhlesně vibrujícím bubnem-

Uhání věta, protáhlý rytmus ze slov vyprázdněný,
            zaslechneš šelest, dokud utíkáš, promlouvá k tobě zevnitř,
pak zastavíš, a ztichne, v hrudním koši ti němě pobrukuje,
            ta věta je tu ve dne, je tu v noci, neměnně pořád tu je,
na dně roklin je ukrytá, láska se jejím pulsem rozechvěje,
            neschopná řeči, mezi rozmlouvajícími vždy v němém těle,
tančící věta, pohyb v končetině, která odumírá,
            halasně prozpěvuje v hlavě, v hrdle, když se svírá,
se zavřenýma očima se do podkroví žene po schodech,
            řítí se věta, zhaslé tělo, vzhůru, téměř nepopadá dech,
odlétá věta, raketa, již směrem k bouři právě vystřelili,
            neživý džokej tryská na zpěněném vraníkovi sklácen k cíli-

Zasviští věta, předlouhá jízda po dálnici v noci,
          zasviští mlhou, odbočku nenalézá, zakmitne se v srdci,
pulsuje věta namrzajícím deštěm, skrz blesky probleskuje,
          šustne se modří majáčků, všechno je dobře, všechno dobře tu je,
uhání věta, a unavená víčka v serpentinách sklíží,
          uhání ze svahu, a k cíli se tím nijak nepřiblíží,
zpozdí se věta, když proklouzává v noci vozovkou a tmami,
          prosviští věta jinam, dál než jinam, prosviští všemi závorami,
v mlze se mihne, v jazyce zadrhnutá věta, stěrač katatonik,
          benzinka vylidněná, lesk zaschlé olejové skvrny,
ujíždí věta, neznámokam se vrhá a kdovíodkud vyrazila,
          uhání věta, uhání střemhlav, volant upustila-

Promlouvá věta, podlouhlá forma, kadlub se slov vyprázdněný,
          bezbřehá řeka podemílá vše, co v mysli vytane mi,
klokotá věta, zurčí, nic jiného už sluchem nezachytím,
          jen onen podivný zvuk místo zvuků, nehlasné krupobití,
zabzučí věta, v kovovém mozku drátů skrývá se,
           proklouzne, jak vlna běžící v delfíní kůži dává směr,
vyrytá věta, slib, jenž se nesplnil a dme se hlasem nehlasem,
          vyšla bych za ní beze slova, ode všech slov bych oprostila se,
věta, v níž je tvá nepřítomnost a která tě zpřítomňuje,
          plamenný jazyk, jazyk hlíny, řeč, která řeči nepěstuje,
věta, beztělné tělo, zoufalec, který s nadějí si začínal,
          v sprašové rokli ticha zahloubený světloskvoucí grál-

Přeložila Lucie Szymanowska

Hászid Szekvenciák. VII (2)

венгерский | Szilárd Borbély

Amikor a Világ Ura megteremtette
az első embert, így tanította Reb Taub,
csak lelket teremtett, amely lebegett
a föld fölött, fejjel lefelé. A bal lábát

hol keresztbe tette, hol meg kinyújtotta.
Így függött a Mindenségen keresztül,
miközben a lába lassan távolodott a földtől.
Látta a Mindenek Ura, hogy nem tud

járni, ezért teremtett neki testet is,
amely a földhöz kötötte. A testet
Ruachnak nevezte el, melyet Évának

is mondanak. És amikor ez Árnyékot
vetett a földre, azt hívták Ádámnak.

from: Halotti pompa
Pozsony: Kalligram, 2004
Audio production: Petőfi Irodalmi Múzeum

Chasidské Sekvence VI. (2)

чешский

Když Pán Světa stvořil
prvního člověka, učil Reb Toub,
vytvořil jen duši, jež se vznášela
nad zemí, hlavou dolů. Levou nohu

občas překřížila, občas natáhla.
Visela tak napříč Veškerenstvem,
zatímco nohy se zvolna vzdalovaly zemi.
I viděl Pán Všeho, že nedokáže

chodit, stvořil jí proto také tělo,
jež ji uzemňovalo. Tělo
pojmenoval Ruach, jinak též

Eva. A když na zemi vrhla
Stín, dostalo se mu jména Adam.

přeložila Lucie Szymanowská
Pompa funebris, Opus 2006

Krisztológiai Episztola. (1)

венгерский | Szilárd Borbély

Ó Teofil, nem akarok beszélni senkinek
a gyengeségemről, amely erővé lesz,
ha belátom, hogy mindez nem értem van,

hanem azért, aki úgy van velünk, hogy
szívét hamuvá égette az értünk égő
szeretetben, amellyel Mózes találkozott

a Hóreb hegyénél. De mégis beszélnem
kell arról, ami közöttünk történt, amelyre
emlékeznek még egyesek, és tanúságot

tesznek arról a Tűzről, amely a Kemencében
lobogott, és nem lankadt mert az emberek
gyűlölete és Isten gyengesége éltette.

Ha az emberi gonoszság és gyűlölet
nagyobb, mint Isten szeretete, és ha
a szeretet gyengeség, nem erő, mint

tudod Teofil, akkor a mi hitünk csak
hamu lehet, amely lelkünk szélcsendes
mélyén nyugszik. De láttam, hogy ebben

a hamuban egy reggel lábnyomok maradtak,
és egy angyal a számhoz érintette azt
a hamut, amely előbb keserű volt, de

a számban édessé változott idővel;
bár alakot nem láttam. Tudjuk ó Teolfil,
hogy Isten szeretete gyengébb volt, mint

embertársaink gyűlölete. Láttuk az
Isten fiát, amint a gonoszok foglyul
ejtették azt, aki a Fény maga, és tanúi

voltunk, hogy a Kemence tüzén keresztül
haladt az, aki maga a Fény gyermeke,
amiért a kemence fénye mindörökre

világít nekünk. Azt is láttuk, Teofil, hogy
ebben a fényben Isten gyengesége
adott erőt azoknak, akik megpillantották,

hogyan fogyatkozott meg Isten szeretete, ezért
olthatatlan szomjazik az emberek szeretetére
a Magányos. Mert a kemencéről szóló

beszéd bolondság ugyan azoknak, akik
elvesznek, de nekünk, ó Teofil, Isten ereje,
és a Szeretet halálának felfoghatatlansága.

from: Halotti pompa
Pozsony: Kalligram, 2004
Audio production: Petőfi Irodalmi Múzeum

Christologická Epištola (1)

чешский

Ó Teofile, nechci nikomu vyprávět
o vlastní slabosti, která bude silou,
až pochopím, že nic z toho není kvůli mně,

ale pro toho, jenž je s námi natolik, že
spálil vlastní srdce na popel v lásce
planoucí pro nás, jak se s ní setkal Mojžíš

u vrchu Horeb. Přece však musím mluvit
o tom, co se stalo mezi námi, což si
ještě někteří pamatují a podávají

svědectví o onom Ohni, který plápolal
v Peci a neskomíral, protože byl živen
lidskou nenávistí a Boží slabostí.

Pokud je lidská zloba a nenávist
větší, než Boží láska, a pokud
je láska slabostí, ne silou, jak víš,

Teofile, pak naše víra může být jen
popelem, spočívajícím v nehybné
hlubině naší duše. Viděl jsem však, že

v tom popelu zůstaly jednoho jitra stopy
a anděl se oním popelem, který byl
zprvu hořký, ovšem v ústech mi

časem zesládl, dotkl mých úst;
ačkoli postavu jsem neviděl. Víme, ó Teofile,
že láska Boží byla slabší nežli

nenávist našich bližních. Viděli jsme
syna Božího, když zlotřilci zajali
toho, který je samo Světlo, a byli jsme

svědky, jak skrze oheň Pece
prošlo to, co je dítětem Světla samým,
pročež nám svit pece navěky

září. Viděli jsme, Teofile, i to, jak
v tomto světle dodávala Boží slabost
na síle těm, jimž bylo dáno zpozorovat,

jak ubývalo Boží lásky, a proto
Osamocenec cítí neuhasitelnou žízeň
po lásce lidí. Neboť mluví-li se

o peci, je to sice bláhovost pro ty, kdo
jsou ztraceni, pro nás je to však, ó Teofile,
síla Boží a Láska neuchopitelná ve své smrti.

přeložila Lucie Szymanowská
Pompa funebris, Opus 2006