Jan Škrob
чешский
The Vandal Confesses
Our hammers. Our sticks. This furtive
sporting life. Oh, our gasoline. Clothed
in low-rent autobiographies we slouch toward eviction
like dying brickworks. Outside
is day, a nice big one, floor upon floor
of well-mixed cocktails, and beyond the smog line,
a dissimulation of small birds. In darkness,
the city is a basement. We hunch in its hallways
like Goya’s cats, low to the ground and brindled
with enigmatic rashes, stiff in the joints.
Glued together with rye, or blow, or glue,
we are a regular family.
*
Newspaper boxes, billboards, SUVs, Coke machines,
all is lost but for their breaking. We itch
and prosper heavenward on bands of grit and smoke,
our names, unknown, a bloody racket,
car alarm, nothing personal. We rip it up
alright. The trouble’s not the tear-down,
it’s the stall of afters when our hands hang.
The asking each to each what’s next as we lean
inside like crummy tables. No wonder we don’t feel
so well. Look here, soup is crawling
out of our bowls. The midtown Scotiabank’s topmost
light has turned that cloud the colour of Cheezies.
*
There is a tenderness in things. In things,
ruined. As if, freed from functions we bend
them to, they are newborn to the prime
unalphabeted world. As though this were possible.
It doesn’t matter. Burn it. Glass sparkles
my hair, my skin refined with ashes. I’ve pinched
what tools I own. Material things,
which have no soul, could not be true objects
for my love. Will I see you soon, candled
in the streetlit chalk of some immoderate place?
We could stand in wreckage and adored,
where nothing ever fades before it falls.
Из: unpublished
Аудиопроизводство: 2007, Literaturwekstatt Berlin
Vandalova zpověď
Naše kladiva. Naše klacky. Tenhle pokoutní
sport. Jo a náš benzín. Obalený
levnými autobiografiemi, které jako mrtvé zdivo
muchláme až k vystěhování. Venku
je den, pěkně velký, několik pater
ukázkových koktejlů a za linií smogu
zapírání malých ptáčků. Město je
ve tmě sklepení. Hrbíme se v jeho chodbách
jako Goyovy kočky, nízko u země,
se záhadnou vyrážkou, bolí nás klouby.
Jsme k sobě přilepení žitem, šokem, lepidlem,
normální rodina.
*
Novinové stánky, billboardy, esúvéčka, automaty.
Rozpadají se a to jediné nám zůstalo. Svrbí nás to,
po vláknech štěrku a kouře šplháme k nebesům,
neznámá jména, krvavé machinace,
autoalarm, neber to osobně. Pěkně to rozerveme
na kusy. Samo ničení není problém, to spíš
když pak bezradně trčíme v prostoru, ruce podél těla.
Vyptáváme se ostatních, co bude dál, a choulíme se
pod střechou jak stoly z papundeklu. Není divu,
že je nám špatně. Vidíš, polévka už nám
utíká z talířů. Záře budovy Scotiabank v centru
nám ten mrak zbarvila do oranžova.
*
Všechny věci v sobě mají něhu. Všechny věci,
zničené. Tím myslím osvobozené od funkcí,
které jim vnucujeme, znovu ožívají ve světě
bez abecedy. Jako by to vůbec šlo.
To je jedno. Všechno spal. Mám ve vlasech
kousky skla, na kůži popel. Nářadí svírám
pevně v rukou. Materiální věci
bez duše nemůžu doopravdy
milovat. Uvidíme se brzy, ve svitu
pouliční křídy, někde na nevhodném místě?
Můžeme spolu stát v troskách a obdivovat.
Nic tady neodumírá. Ani těsně před kolapsem.
Published in Revue Prostor vol. 112.