Viola Parente-Čapková
чешский
(kehruulaulu)
1.
Kehrään pitkää lankaa,
laskeudun sitä pitkin veteen,
mustuaiseen, lähteensilmään,
tiedän että olet täällä.
Hautakivikirjaimien läpi,
läpi kaiken järjen sukellan
taskussa tulinen kekäle
ja lapsen sukat ja kolikoita,
väärää valuuttaa tähän valtakuntaan,
tiedän että olet täällä.
Olihan vuosia, pitkiä, nälkäisiä,
tyhjä ruuhi kolkkasi laituriin,
lukitsit ovia, säikyit vetoa,
toistit tylppiä sanoja,
aikatauluja, lukumääriä,
unipuusta karsittiin oksat.
Putoilee hahtuvalunta,
olen kymmenen vuotta
ja pyydystän kielelle,
ponnarityttö tähtitaivaan alla
käy takaperin koulusta kotiin.
Kudon pitkää liinaa,
sitä pitkin laskeudun yöhön,
karautan mustalla ratsulla tielle,
tiedän että olet täällä,
laulu korvan takana, kielen alla,
laulu joka vain sinulla on:
keijunmekkoa, kärsimyskukkaa,
nuotiosavuiset kourat,
anna laulu, anna laulun viedä
viivotinkadulta kinttupolulle,
asvalttikentältä pirunpellolle,
valtakosken vaahdosta laskuojaan,
sataa armollista lunta,
hellää hattaraa sataa,
mennään tätä rataa,
tiedän että olet
siellä missä ennenkin
kaikki auki, virraten
kuin kerran ennenkin
2.
ptruu sinä hallava hevonen,
nyt mennään tästä poikki ja pinoon,
hännässä roikkuu se rosvon tytär,
ei kyydistä jää vaikka kuinka reuhdot
jouhissa riippuu kynsin hampain
ja pääsee pilvien päälle
ptruu sinä hallava hevonen,
käy vain tästä keittiön poikki,
pesin lattian äsken, kuurasin penkit,
laitoin kukkia vaasiin ja lauloin lujaa,
se lauluko sinut tänne kutsui,
tempomaan, riuhtomaan,
hulmuharjana tanssimaan?
Из: Yhtä juhlaa
Helsinki: WSOY, 2006
Аудиопроизводство: 2010, Kijasto 10 / Helsinki City Library
(Předu dlouhou nit)
1.
Předu dlouhou nit,
spouštím se po ní do vody,
do zorničky, do pramene,
vím, že tu jsi.
Do písmen na náhrobním kameni,
do všeho rozumu se potápím
v kapse řeřavý uhlík
a dětské ponožky a mince,
valutu, která neplatí v tomhle království,
vím, že tu jsi.
Byly roky dlouhé, hladové,
do mola narážel prázdný vor,
pozamykala jsi dveře, polekala se průvanu,
opakovala tupá slova,
jízdní řády, řady čísel,
strom snů s osekanými větvemi.
Sněží, nadýchané vločky,
je mi deset let
a chytám je na jazyk,
dívka s ohonem pod hvězdnou oblohou
jde pozpátku ze školy domů.
Tkám dlouhý šál,
spouštím se po něm do noci,
odcválám na cestu na černém oři,
vím, že tu jsi,
píseň za uchem, pod jazykem,
píseň, kterou máš jen ty:
karmínovou letničku, mučenku,
dlaně plné kouře,
dej mi tu píseň, dej, ať mě odnese
z nalinkované ulice na zakroucenou pěšinku,
z asfaltového hřiště na ďáblovo pole,
ze zpěněných peřejí do škarpy,
padá milosrdný sníh,
hebounké vločky padají,
půjdeme tudy po kolejích,
vím, že jsi
tam kde dřív
všechno je dokořán, proudí
jako už jednou kdysi dřív
2.
hyjé ty sivý koníčku,
dáme se na úprk, hlava nehlava,
na ocasu ti visí ta dcera loupežníka,
nespadne, i když se vzpínáš,
jako klíště zuby nehty
a vyletí až nad mraky
hyjé ty sivý koníčku
jen přeběhni kuchyň
právě jsem umyla podlahu, vydrhla lavice,
dala květiny do vázy a rozezpívala se z plných plic,
to ta píseň tě sem přivedla?
trhat, rvát,
s vlající hřívou tancovat?