Jakub Řehák
Z raketového léta
Jít zase po nábřeží. Potkávat dřevěné národy ve žlutých jídelnách.
Před sebou nechat hučet remorkér másla a rána;
do hlubin přetlakových komor padá slza, moje nejmilejší barva byla modrá,
modrá prázdných chodeb, bílá barvy čerstvě tuhnoucí na stěnách.
Teď je ale všechno jinak.
Bedra a ramena přerůstala strašná macha. Spolu se slunečným mlékem
hučela v uších i rakovina, síra v ulicích, pásovci pod nohama,
vyhublá oblaka – převoz až za spící den.
Musel jsem rychle ven, náhle mě bylo strašně málo,
mléčně přidušená partaj mi hučela
kolem hlavy.
Teď je ale všechno jinak. Ruka přepíná na lesklý vosk.
Déšť prší po šerých svačinách. Čas je pouhý zápis v mizejícím slově.
Městem s dřevěnými palicemi a bramborovými pytli jsem jen prokmitával.
Léto měnilo skupenství. Zlostná děvčata hořela a během soumraků odcházela
do tújí se zajímavými chlapci a literární kavárna byla plná řas.
Jiná děvčata chtěla zas vidět měsíc omývaný krví, smrduté výfuky
zkřížené jako znak.
Léto bylo ukradeno, spolu s kropicími vozy.
V tento čas jsem miloval práci, měl od ní zamazaná ústa, rty naběhlé,
žíly výrazné,
práce modrá a blyštivá jako dům o tisíci patrech.
Viděl jsem, jak v ohbí světélkuje Flora.
Černá a bílá zábradlí.
Po kočkách posílám horký dech,
po nočních hřbetech, co běží k opilým vodojemům.
Tržnice-láska. Velký masitý brouk, technokrat hlíny a léta,
spasitel krtinců vrhaných proti kotníkům a větvím –
vyšla už novinová zpráva?
Tvá pokoutní trafika je plná šťastného ledu.
Zatímco planeta těžkla a ze zad se obracela,
přistihl jsem se,
že nakupuji jogurty se slzami v očích, že v Tescu procitám a žádám uniformu.
Sahara Tesca.
Byla jsi stanice Flora, věčná květinářka se škvárovýma očima
a já tě prvně otevřel,
prvně jsem pátral, prošel zahradnictví města i světa,
dobrá a klidná prsť provázela tvé kroky.
Pomazaná hlava poznala olej na olysalých zastávkách,
kde jsem křičel do plexiskla.
Nepotřebuji, aby tu vládla značka, trademark!
Hleděl jsem přes matné a špinavé klubko igelitu,
chtěl jsem se dotýkat prsty, bydlet v tramvaji
v rybízu července anebo srpna směřovat k voňavé Hostivaři,
všemi hlasy hovořit a rozumět všem hlavám
zborceným na sedačkách.
Vylitá břicha rozvolnila pohyb, vzdušnou prázdnou sochu,
proud jiskřil a pádil na naše ramena.
Teď je ale všechno jinak. Černá hlína v Hloubětíně,
letní křižovatka přimrzlá na ústa. Praha není ve snu.
Lebka Prahy je průsvitná.
Později ozubená Hostivař naléhala během raketového léta
rozžhavenými měděnými pláty na povrch těl,
jež zůstala sama v horkých panelových končinách.