Pavel Kolmačka
ÚTOK CESTY
ÚTOK CESTY
Zachvácen hvězdou:
Chtěl jsem se u benzinky zbavit lahví.
Došel jsem k popelnicím, z dosahu osvětlení,
k holému poli. Tam, nízko nad obzorem
jsem ji spatřil, jak pulzuje, jak září.
Ve voze reptají, jsou netrpěliví.
Ve větru, v košili už nikam nespěchám,
otálím.
*
Před rozedněním jsem otevřel oči.
Tygr! Tygr!
Vyskočil mi tváří
a zmizel do tmy.
*
Noční zjevení básně je ráno pouhé torzo. Vím, že zpívala o nebi, vybavuji si slovo sršení. Dlouhý pravidelný zpěv. A v každém verši dvě trojslabičná a dvě dvojslabičná slova. V posledním zvolání navěky.
*
Vjíždíme do Jeruzaléma.
Do Jeruzaléma?
Kdo to řekl?
Vždyť jdu zcela sám.
Brodím se rozmoklou břečkou
podle meliorační strouhy.
Ledově prší. Nikde nikdo,
jen mezi hlohy poplašený dupot. Kos.
Zajíc peláší brázdou. Jinak ticho. Jásot.
*
Věci a bytosti, které nevidím:
Vyhýbají se mi jako slepci?
S prstem na ústech na sebe mrkají?
Dorozumívají se gesty?
U ucha vysloví slovo a pak mlčí?
Smějí se a napodobují mou chůzi?
Každý můj pohyb?
*
Kam uhnout před pleskáním, šramocením, kňučením?
Otevřeli jsme okno, cosi se leklo
a ucuklo.
Po chvíli volání. Hlas trychtýř.
(Vyjdu: u dveří čeká řeka.)