František Benhart 
Translator

on Lyrikline: 11 poems translated

from: esloveno to: checo

Original

Translation

MRTVI FANTJE

esloveno | Tomaž Šalamun

mrtvi fantje! mrtvi fantje!
kjer v stepah hušknejo ptice in se razpolovi dan
kjer so kocke glav jadrnice za šepetanje in se vozovi desk odbijajo od skal
kjer so jutra bleščeča kot oči slovanov
kjer se na severu kloftajo bobri da odmeva kot vabilo k smrti
kjer kažejo otroci podplute oči in z besom skačejo po butarah
kjer z odtrganimi rokami plašijo sosedom bike
kjer čakajo mraz v vrsti
kjer smrdi kruh po kisu, ženske po zvereh
mrtvi fantje! mrtvi fantje!
kjer se čekani zabliskajo in zašumijo pravljice
kjer je največja umetnost pribiti sužnja v loku skoka
kjer koruzo zažigajo na ogromnih ploskvah da jo zavoha bog
mrtvi fantje! mrtvi fantje!
kjer so posebne cerkve ptic da se privajajo bremenu duše
kjer prebivalci pri vsakem obroku hrane tleskajo z naramnicami in pod mizo teptajo
                                                                                        svete tekste
kjer so konji črni od saj
mrtvi fantje! mrtvi fantje!
kjer so keglji orodje velikanov ki si trejo mastne dlani ob hlodih
kjer bi šalamuna pozdravili s krikom
mrtvi fantje! mrtvi fantje!
kjer so vsi vratarji rumenokožci da porabijo manj časa za zapiranje oči
kjer prodajalce mesa dotolčejo z loparji in jih ne pokopljejo
kjer teče donava v kino iz kina v morje
kjer je vojaška trobenta znak za pomlad
kjer delajo duše visoke loke in šepetajo v zboru zveri
mrtvi fantje! mrtvi fantje!
kjer je branje utrjeno z gramozom da se sliši če se udari obenj
kjer so drevesa na navoj, drevoredi na sklepe
kjer otrokom že prvi dan po rojstvu zarežejo kožo kot plutovcem
kjer točijo alkohol starkam
kjer si mladina grebe po ustih kot bager po dnu reke
mrtvi fantje! mrtvi fantje!
kjer so matere ponosne in rujejo iz sinov vlakna
kjer so lokomotive polite z losovo krvjo
mrtvi fantje! mrtvi fantje!
kjer luč zgnije in poči
kjer so ministri oblečeni v granit
kjer so čarovniki začarali da so živali padle v košare šakali stoje na očeh vider
mrtvi fantje! mrtvi fantje!
kjer s križi označujejo strani neba
kjer je žito hrapavo in lica zabuhla od požarov
kjer imajo črede usnjene oči
kjer so vsi slapi iz testa, vežejo jih s črnimi trakovi mladih bitij
kjer genijem razbijejo nartne kosti s kavlji za transportiranje lesa
mrtvi fantje! mrtvi fantje!
kjer je fotografiranje omejeno na rastline ki potem rasejo naprej in razženejo papir
kjer se na podstrešjih sušijo slive in kapljajo v stare pesmi
kjer matere vojakov pakete s hrano navijajo na kolo
kjer so čaplje stesane kot atletske postave argonavtov
mrtvi fantje! mrtvi fantje!
kjer pridejo mornarji na obisk
kjer v vilah razgečejo konji, dišijo popotniki
kjer so kahlice po kopalnicah prelepljene z risbami irisovih semen
kjer ljudožrce hranijo s skodlami
kjer so trte zavite v sive pajčolane da se naredi mrena na očeh ljubosumnih

© Tomaž Šalamun
from: Bela Itaka
Ljubljana : DZS, 1972
Audio production: Študentska založba

MRTVI HOSI

checo

mrtví hoši! mrtví hoši!
kde ve stepích vzletí hejno ptáků a rozpůlí se dům
kde jsou kostky hlav plachetnice na šeptání a vozy prken
                                                  se odrážejí od skal
kde jsou jitra třpytná jak oči slovanů
kde se na severu čvachtají bobři že se to rozléhá jako
                                                 pozvání k smrti
kde děti ukazují podlité oči a zběsile skáčou po otýpkách
kde s utrhanýma rukama plaší sousedům býky
kde čekají ve frontě na zimu
kde je chléb cítit octem, ženy zvířaty
mrtví hoši! mrtví hoši!
kde se zalesknou tesáky a zašumí pohádky
kde je největší umění přibít otroka v oblouku skoku
kde zapalují kukuřici na obrovských plochách že ji ucítí bůh
mrtví hoši! mrtví hoši!
kde jsou zvláštní kostely ptáků aby si zvykli na břemeno duše
kde obyvatelé při každém jídle tleskají šlemi a pod stolem
                                                  ničí svaté texty
kde jsou koně černí od sazí
mrtví hoši! mrtví hoši!
kde jsou kuželky nástrojem obrů kteří si otírají mastné
                                                  dlaně o klády
kde by šalamuna uvítali pokřikem
mrtví hoši! mrtví hoši!
kde jsou všichni vrátní žlutokožci aby promarnili míň času
                                                 na zavírání očí
kde prodavače masa umlátí sázečkami a nepohřbí je
kde teče dunaj do kina a z kina do moře
kde je vojenská trubka znamením jara
kde dělají duše vysoké oblouky a šeptají ve sboru zvířat
mrtví hoši! mrtví hoši!
kde je čtení upevněno štěrkem aby bylo slyšet náraz na ně
kde jsou stromy na závity, stromořadí na klouby
kde dětem hned první den naříznou kůži jako korkovníkům
kde nalévají alkohol stařenám
kde si mladí hrabou po ústech jako bagr po dnu řeky
mrtví hoši! mrtví hoši!
kde jsou matky pyšné a rvou ze synů vlákna
kde jsou lokomotivy polité losí krví
mrtví hoši! mrtví hoši!
kde světlo uhnije a pukne
kde jsou ministři oblečeni do žuly
kde čarodějové učarovali aby zvířata padla do košů šakali
                                                  stojí na očích vydrám
mrtví hoši! mrtví hoši!
kde kříži označují světové strany
kde je obilí drsné a tváře naběhlé od požárů
kde mají stáda kožené oči
kde jsou všechny vodopády z těsta, vážou je černými stuhami
                                                  mladých bytostí
kde géniům prorážejí kosti v nártech skobami pro transport dřeva
mrtví hoši! mrtví hoši!
kde je fotografování omezeno na rostliny které pak rostou
                                                 dál a rozežírají papír
kde se na půdách suší švestky a kapou do starých písní
kde jsou volavky vytesané jako atletické postavy argonautů
mrtví hoši! mrtví hoši!
kde námořníci přicházejí na návštěvu
kde ve vilách řehtají koně, páchnou poutníci
kde jsou dlaždice v koupelnách polepené kresbami irisových
                                                  semen
kde lidožrouty krmí šindeli
kde jsou keře révy zavinuté do šedých závojů aby se vytvořila
                                                  mázdra na očích žárlivců
mrtví hoši! mrtví hoši!

přeložil František Benhart

In: Tomaž Šalamun: Stromořadí Naděje. H&H 2003

LAK

esloveno | Tomaž Šalamun

Usoda me vali. Včasih kot jajce. Včasih me
s šapami lomasti po bregu. Kričim. Upiram se.
Ves svoj sok zastavim. Ne smem tega delati.
Usoda me lahko utrne, to sem že začutil. Če

nam usoda ne piha na dušo, zmrznemo v hipu.
Preživljal sem dneve v strašni grozi, da sonce
ne bo več vzšlo. Da je to moj poslednji dan.
Čutil sem, kako mi svetloba polzi iz rok, in če

ne bi imel v žepu dovolj quarterjev in bi Metkin
glas ne bil dovolj mil in prijazen in konkreten
in stvaren, bi mi duša ušla iz telesa, kot mi

enkrat bo. S smrtjo je treba biti prijazen. Vse
je skupaj v vlažnem cmoku. Domovanje je, od koder
smo. Živi smo samo za hip. Dokler se lak suši.

© Tomaž Šalamun
from: Ambra
Ljubljana : Mihelač, 1995
Audio production: Študentska založba

LAK

checo

Osud si mé kutálí. Někdy jak vejce. Někdy mi jeho
tlapy dávají po stráni sakra zabrat. Křičím. Vzpouzím
se. Vynakládám všechny své síly. Nesmím to dělat.
Osud mě může sfouknout, zkusil jsem to. Jestliže

nám osud není nakloněn, zmrzneme v tu ránu.
Prožíval jsem dny v strašné hrůze, že slunce třeba
už nevyjde. Že je to můj poslední den.
Cítil jsem, jak mi světlo vyklouzává z rukou, a

nemít v kapse dost quarterů a Metčin hlas
kdyby nebyl dost milý a přívětivý a konkrétní
a věcný, ušla by mi duše z těla, jak se to stejné

jednou stane. Se smrtí si to nesmíš rozházet.
Přebývání doma existuje od té doby, co jsme. Živi
jsme jenom na okamžik. Dokud lak schne.

přeložil František Benhart

In: Tomaž Šalamun: Stromořadí Naděje. H&H 2003

RIBA

esloveno | Tomaž Šalamun

Jaz sem mesojedec, ampak rastlina.
Jaz sem Bog in človek v enem.
Jaz sem buba. Iz mene rase človeštvo.
Jaz imam čisto razlite možgane, kot
cvet, da lahko bolj ljubim. Včasih dam
prste vanje in so topli. Hudobni ljudje
rečejo, da se drugi ljudje v njih
utopijo. Ne. Jaz sem trebuh.
V njem sprejemam popotnike.
Jaz imam ženo, ki me ljubi.
Včasih se ustrašim, da me ona bolj
ljubi kot jaz njo in sem žalosten in
potrt. Moja žena diha kot majhen
ptiček. Njeno telo me spočije.
Moja žena se boji drugih gostov.
Rečem ji, ne, ne, ne se bati.
Vsi gosti so en sam in za nas vse.
Bela vžigalica z modro glavico mi je
padla v stroj. Umazal sem si nohte.
Zdaj premišljujem, kaj naj napišem.
Tukaj živi ena soseda. Njeni otroci zelo
razgrajajo. Jaz sem Bog in jih pomirim.
Ob enih grem k zobozdravniku. Dr. Mena,
calle Reloj. Pozvonil bom in rekel, naj mi
izdre zob, ker preveč trpim.
Najbolj sem srečen v spanju in ko pišem.
Mojstri si me podajajo iz roke v roko.
To je potrebno. To je tako potrebno
kot za drevo, da rase. Drevo rabi zemljo.
Jaz rabim zemljo, da ne znorim.
Živel bom štiristo petdeset let.
Rebazar Tarzs živi že šeststo let.
Ne vem, če je bil on v tistem belem plašču,
ker jih še ne ločim. Ko pišem, imam
drugo posteljo. Včasih se razlijem bolj kot
voda, ker voda najbolj ljubi.
Strah rani ljudi. Roža je najbolj
mehka, če daš nanjo dlan. Roža ima rada
dlan. Jaz imam rad vse. Včeraj sem
sanjal, da se je moj oče sklonil k
Harriet. Ustrašim se drugih žensk in
zato z njimi ne spim. Ampak razdalja med
Bogom in mladimi ljudmi je majhna.
V Bogu je vedno ena sama ženska, in to je
moja žena. Ne bojim se, da bi me gostje
raztrgali. Jaz lahko dam vse, pa še zrase.
Bolj ko dajem, bolj rase. Potem odplava
kot pomoč za druga bitja. Na enem planetu je
zbirni center za moje meso. Ne vem, na
katerem. Kdorkoli bo spil kaj od tega, bo
srečen. Jaz sem cevka. Jaz sem Bog, ker
ljubim. Vse temno imam tu, not, nič
zunaj. Vsako žival lahko presvetlim.
Kruli mi. Kadar slišim sokove v svojem
telesu, vem, da sem v milosti. Jaz bi moral
noč in dan požirati denar, če bi hotel
zgraditi svoje življenje, pa še ne bi
pomagalo. Jaz sem ustvarjen za to, da
sijem. Denar je smrt. Na teraso grem.
Od tam vidim vso pokrajino, do Dolores
Hidalga. Toplo in mehko je kot v Toskani,
pa ni Toskana. Tam z Metko sediva in
gledava. Sonce zaide in še sediva in
gledava. Ona ima roke kot Šakti. Jaz imam
gobec kot egipčanska žival. Ljubezen je
vse. Mojzesova košara se ni nikoli
razbila na skalah. Iz ravne pokrajine
hodijo majhni konjički. Od Sierre piha
veter. Jaz grem ljudem v usta z glavo
naprej in jih ubijem in rodim,
ubijem in rodim, ker pišem.

© Tomaž Šalamun
from: Glas
Maribor : Založba Obzorja, 1983
Audio production: Študentska založba

RYBA

checo

Já jsem masožravec, ale rostlina.
Já jsem Bůh i člověk v jednom.
Já jsem kukla. Ze mne roste lidstvo.
Já mám dočista rozlitý mozek, jako
květ, abych mohl víc milovat. Občas dám
do něho prsty a jsou teplé. Zlí lidé
říkají, že se v nich jiní lidé
utopí. Ne. Já jsem břicho.
V něm přijímám pocestné.
Já mám ženu, která mě miluje.
Někdy dostanu strach, jestli mě ona
nemiluje víc než já ji, a jsem smutný
a skleslý. Moje žena dýchá jako malý
ptáček. Její tělo mi dá odpočinout.
Říkám jí, ne, ne, není proč se bát.
Všichni hosté jsou jeden jediný a pro nás
všechny. Bílá zápalka s modrou hlavičkou mi
spadla do stroje. Ušpinil jsem si nehty.
Teď přemýšlím, co napíšu.
Tady žije jedna sousedka. Její děti velice
zlobí. Já jsem Bůh a uklidním je.
V jednu jdu k zubaři. Dr. Mena,
calle Reloj. Zazvoním a řeknu, aby mi
vytrhl zub, protože hrozně trpím.
Nejštastnější jsem ve spánku a když píšu.
Mistři si mé podávají z ruky do ruky.
To je nezbytné. To je tak nezbytné
jako pro strom, aby rostl. Strom potřebuje
zemi. Já potřebuju zemi, abych se nezbláznil.
Budu žít čtyři sta padesát let.
Rebazar Tarzs už žije šest set let.
Nevím, jestli to byl on v tom bílém plášti,
protože je dosud nerozeznám. Když píšu, mám
jinou postel. Někdy se rozliju jako
voda, protože voda nejvíc miluje.
Strach lidi zraňuje. Květina je nejměkčí,
když na ni položíš dlaň. Květina má ráda
dlaň. Já mám rád všechno. Včera se mi
zdálo, že se můj otec sklonil k
Harriet. Mám strach z jiných žen a
proto s nimi nespím. Avšak vzdálenost mezi
Bohem a mladými lidmi je nepatrná.
V Bohu je neustále jedna jediná žena, a to je
moje manželka. Nebojím se, že by mě hosté
roztrhali. Já můžu dát všecko, a ještě to poporoste.
Čím víc dávám, tím víc to roste. Potom to odpluje
jako pomoc jiným bytostem. Na jedné planetě
je sběrné centrum pro moje maso. Nevím, na
které. Kdokoli z toho něco upije, bude
štast’ný. Já jsem rourka. Já jsem Bůh, protože
miluju. Všechno temné mám tady, uvnitř, nic
venku. Každé zvíře můžu prosvítit.
Kručí mi v břiše. Když slyším štávy ve svém
těle, vím, že žiju v milosti. Já bych měl
ve dne v noci polykat peníze, kdybych chtěl
vybudovat svůj život, ale ani to by
nepomohlo. Já jsem stvořen pro to, abych
zářil. Peníze jsou smrt. Jdu na terasu.
Odtamtud vidím celou krajinu, až k Dolores
Hidalgu. Je teplo a měkko jako v Toskáně,
ale není to Toskána. Sedíme tam s Metkou a
díváme se. Slunce zapadá a my ještě sedíme a
díváme se. Metka má ruce jako Šakti. Já mám
hubu jako egyptské zvíře. Láska je
všecko. Mojžíšův košík se nikdy
nerozbil na skaliskách. Z rovné krajiny
vycházejí malí koníčci. Od Sierry fouká
vítr. Já vnikám lidem do úst hlavou
napřed a zabíjím je a rodím,
zabíjím a rodím, protože píšu.

přeložil František Benhart

In: Tomaž Šalamun: Stromořadí Naděje. H&H 2003

GOBICE

esloveno | Tomaž Šalamun

Namreč tako je z vso to zadevo
najboljše stvari so gobice
gobice v juhi
nič nič nič nič
                                         
                                          fiuuuuu ena gobica
en zelen peteršiljček v smokingu
pa dolgo dolgo časa tema
potem stečejo po snažilko
ki je za to odgovorna
nič nič nič nič

                                          fiuuuuu še ena gobica
zdrava sicer
le kri ni ena A
ker je prebolela hepatitis
Težke so težke te gobice
težke v božjo mater

© Tomaž Šalamun
from: Poker
Ljubljana : samozaložba, 1966
Audio production: Študentska založba

HOUBIČKY

checo

II

Takhle je to totiž s celou tou vĕcí
nejlepší ze všeho jsou houbičky
houbičky v polívce
nic nic nic nic

                                 héle jedna houbička
jedna zelená petržilka ve smokingu
a dlouho dlouho tma
potom utíkají pro uklízečku
která za to odpovídá
nic nic nic nic

                                 héle ještě jedna houbička
sice zdravá
jenže krev není 1 a
protože prodělala hepatitis
Těžké jsou těžké tyhle houbičky
těžké jen co je říct

přeložil František Benhart

In: Tomaž Šalamun: Stromořadí Naděje. H&H 2003

BRATI: LJUBITI

esloveno | Tomaž Šalamun

Ko te prebiram, plavam. Kot medo s šapami me
potiskaš v blaženost. Ležiš na meni, ki si me
razdejal. Na smrt sem te vzljubil, prvi med
rojenimi. V enem samem hipu sem postal tvoj kres.

Varen sem, kot nisem bil nikoli. Si dokončni
občutek zadoščenja: vedeti od kod je hrepenenje.
V tebi sem kot v mehkem grobu. Režeš in prežarjaš
vse plasti. Čas se vname in izgine, himne slišim,

ko te gledam. Strog si in zahteven, stvaren. In ne
morem govoriti. Vem, da hrepenim po tebi, trdo sivo
jeklo. Za en tvoj dotik dam vse. Glej, pozno sonce

buta ob stene dvorišča v Urbinu. Umrl sem zate.
Čutim te in te rabim. Mučiš. Ruješ me in izžigaš,
vedno. In v prostore, ki si jih uničil, teče raj.

© Tomaž Šalamun
from: Mera časa
Ljubljana : Cankarjeva založba,
Audio production: Študentska založba

ČÍST: MILOVAT

checo

Když tě čtu, plavu. Jako méd’a mě tlapami
postrkuješ v blaženost. Ležíš na mně, jak jsi mě
zpustošil. Na smrt jsem si tě zamiloval, první mezi
narozenými. Naráz jsem se stal tvým svatojánským ohněm.

Jsem bezpečný, jako jsem nikdy nebyl. Jsi dokonalý
pocit zadostiučinění: vědět odkud je touha.
V tobě jsem jako v měkkém hrobě. Protínáš a prozařuješ
všechny vrstvy. Čas vzplane a zmizí, slyším hymny,

když na tebe hledím. Jsi přísný a náročný, věcný. A
nemohu mluvit. Vím, že po tobě toužím, tvrdá, šedá
oceli. Za jeden tvůj dotyk dám vše. Pohled’, pozdní slunce
naráží na stěny dvorku v Urbinu. Umřel jsem pro tebe.
Cítím tě a potřebuju tě. Trápíš. Rveš mě a vypaluješ,
neustále. A do míst, kterés zničil, vtéká ráj.

přeložil František Benhart

In: Tomaž Šalamun: Stromořadí Naděje. H&H 2003

JELEN

esloveno | Tomaž Šalamun

Najstrašnejša skala, bela bela želja.
Voda, ki izviraš iz krvi.
Naj se mi oži oblika, naj mi zdrobi telo,
da bo vse v enem: žlindra, okostja, prgišče.

Piješ me, kot bi mi izdiral barvo duše.
Lokaš me, mušico v drobnem čolnu.
Razmazano glavo imam, čutim, kako so se
gore naredile, kako so se rodile zvezde.

Spodmaknil si mi svoje teme, tam stojim.
Poglej, v zraku. V tebi, ki si zdaj zlit in
moj. Zlate strehe se ukrivljajo pod nama,

pagodini listi. V ogromnih svilenih bonbonih
sem, nežen in trdoživ. Meglo ti potiskam v
sapo, sapo v božjo glavo v mojem vrtu, jelen.

© Tomaž Šalamun
from: Živa rana, živi sok
Maribor : Založba Obzorja, 1990
Audio production: Študentska založba

JELEN

checo

Nejstrašnější skála, bílé bílé přání.
Vodo, která vyvěráš z krve.
At’ se mi úží tvar, at’ mi rozdrtí tělo
a je všechno v jednom: struska, kosti, hrst.

Piješ mě, jako bys mi vyšisovával barvu duše.
Lokáš mě, mušku v maličkém člunu.
Mám rozmázlou hlavu, cítím, jak se
udělaly hory, jak se rodily hvězdy.

Uhnul jsi mi svým temenem, tam stojím.
Pohleď, ve vzduchu. V tobě, jenž jsi ted’ slitý a
můj. Zlaté střechy se pod námi prohýbají,

listy pagody. Jsem v obrovských hedvábných
bonbónech, něžný a jako houžev. Mlhu ti vháním do
dechu, dech do boží hlavy v mé zahradě, jelene.

přeložil František Benhart

In: Tomaž Šalamun: Stromořadí Naděje. H&H 2003

RDEČE ROŽE

esloveno | Tomaž Šalamun

rdeče rože rastejo v nebesih, senca je na vrtu
luč prodira od povsod, sonca se ne vidi
ne vem kako da je potem senca na vrtu, rosa je v travi
okrog so posuti veliki beli kamni da se na njih lahko sedi

hribi okrog so taki kot na zemlji
samo da so nižji in da so videti čisto prhki
mislim da smo tudi mi čisto lahki in da se komaj dotikamo tal
če hodim se mi zdi da se rdeče rože malo umaknejo pred mano

zdi se mi da zrak diši, da je strašno hladen in žgoč
vidim da prihajajo nova bitja
kot da jih nevidna roka polaga v travo
vsa so lepa in mirna in vsi smo skupaj

nekatere ki plavajo sem v zraku zavrti in jih odtrga
zginejo in jih ne vidimo več in ječijo
zdi se mi da je moje telo v žarečem tunelu
da vzhaja kot testo in da potem prši narazen v zvezde

tukaj v nebesih ni seksa ne čutim rok
ampak so vse stvari in bitja popolnoma skupaj
in drvijo narazen da se še bolj združijo
barve hlapijo in vsi glasovi so kot mehka kepa na očeh

zdaj vem da sem bil včasih petelin in včasih srna
da sem imel krogle v telesu ki jih zdaj drobi
kako lepo diham
imam občutek da me lika likalnik in da me nič ne peče

© Tomaž Šalamun
from: Bela Itaka
Ljubljana : DZS, 1972
Audio production: Študentska založba

ČERVENÉ KVĚTINY

checo

červené květiny rostou na nebesích, na zahradě je stín
světlo proniká odevšad, slunce není vidět
nevím jak to že je pak na zahradě stín, na trávě je rosa
kolem jsou rozesety velké bílé kameny na nichž se může
                                                                       sedět

kopce kolem jsou takové jako na zemi
jenže jsou nižší a vypadají úplně sypké
myslím že jsme i my úplně lehcí a že se sotva dotýkáme země
když jdu zdá se mi že mi červené květiny trochu uhýbají

zdá se mi že vzduch voní, že je strašně chladný a horký
vidím že přicházejí nové bytosti
jako by je neviditelná ruka pokládala do trávy
všechny jsou sličné a klidné a všichni jsme spolu

některými co sem plují to ve vzduchu smýkne a jsou utrženy
zmizí a už je nevidíme a bědují
zdá se mi že je mé tělo ve žhoucím tunelu
že se zvedá těsto a že pak rozprsklo dští ke hvězdám

tady v nebesích není žádný sex necítím ruce
ale všechny věci a bytosti jsou zcela spolu
a derou se od sebe aby se ještě víc spojily
barvy vyprchávají a všechny hlasy jsou jako měkká hrouda
                                                                        na očích
teď vím že jsem byl jednou kohout a jednou srna
že jsem měl v těle kulky které se teď rozpadají
jak krásně dýchám
mám pocit že mě žehlička žehlí a nic mě to nepálí

přeložil František Benhart

In: Tomaž Šalamun: Stromořadí Naděje. H&H 2003

ANDRAŽ

esloveno | Tomaž Šalamun

Moj brat stopi gol, lep kot deviški vrelec
v dvorano in ubije jagnje iz ljubezni:
jemo in premišljujemo sliko.
Sani zarjavijo čez poletje, nebo se zniža

in postane vlažno, zemlja rodi jagode.
Vojaki stojijo lačni
med narcisami rumenimi kot noč,
jasna, jasna straža;

roloji so spuščeni in zaklenjeni,
markacija pelje v gore, v Trnovski gozd,
o, Čaven, zrak nabit z angeli,

krediti armade, kruh, kruh,
o, Sibila, razlita, strnjena barva,
nepremično, nespremenljivo hrepenenje.

© Tomaž Šalamun
from: Amerika
Maribor : Založba Obzorja, 1972
Audio production: Študentska založba

ANDRAŽ

checo

Můj bratr vejde nahý, krásný jako panenské vřídlo,
do sálu a zabije z lásky jehně:
jíme a přemýšlíme obraz.
Saně přes léto chytnou rez, nebe se sníží

a zvlhne, země rodí jahody.
Vojáci stojí hladoví
mezi narcisy žlutými jako noc,
jasná, jasná stráž;

rolety jsou spuštěné a uzamčené,
značení vede do hor, do Trnovského hvozdu,
och, Čaven, vzduch nabitý anděly,

úvěry armády, chléb, chléb,
och, Sibylo, rozlitá, sražená barva,
nepohnuté, nezměnitelné toužení.

přeložil František Benhart

In: Tomaž Šalamun: Stromořadí Naděje. H&H 2003

JON

esloveno | Tomaž Šalamun

kako zahaja sonce?
kot sneg
kakšne barve je morje?
široko
jon si slan?
slan sem
jon si zastava?
zastava sem
vse kresnice počivajo

kakšni so kamni?
zeleni
kako se igrajo kužki?
kot mak
jon si riba?
riba sem
jon si morski ježek?
morski ježek sem
poslušaj kako šumi

jon je če teče srna skozi gozd
jon je če gledam goro kako diha
jon so vse hiše
slišiš kakšna mavrica?
kakšna je rosa?
spiš?

© Tomaž Šalamun
from: Romanje za Maruško
Ljubljana : Cankarjeva založba, 1971
Audio production: Študentska založba

JON

checo

jak zapadá slunce?
jako sníh
jakou barvu má moře?
širokou
jone, jsi slaný?
jsem slaný
jone jsi prapor?
jsem prapor
všechny světlušky odpočívají

jaké jsou kameny?
zelené
jak si hrají pejsci?
jako mák
jone jsi ryba?
jsem ryba
jone jsi mořský ježek?
jsem mořský ježek
poslouchej jak šumí

jon je když běží srna lesem
jon je když se dívám na horu jak dýchá
jon jsou všechny domy
slyšíš jaká duha?
jaká je rosa?
spíš?

přeložil František Benhart

In: Tomaž Šalamun: Stromořadí Naděje. H&H 2003

LJUDSKA

esloveno | Tomaž Šalamun

Vsak pravi pesnik je pošast.
Glas uničuje in ljudi.
Petje zgradi tehniko, ki uničuje
zemljo, da nas ne bi jedli črvi.
Pijanček proda plašč.
Lopov proda mater.
Samo pesnik proda dušo, da jo
loči od telesa, ki ga ljubi.

© Tomaž Šalamun
from: Maske
Ljubljana : Mladinska knjiga, 1980
Audio production: Študentska založba

LIDOVÁ

checo

Každý pravý básník je netvor.
Ničí hlas i lidi.
Zpívání vybuduje techniku, která ničí
zemi, aby nás nežrali červi.
Ochmelka prodá kabát.
Lotr prodá matku.
Jenom básník prodá duši, aby ji
oddělil od těla, které miluje.

přeložil František Benhart

In: Tomaž Šalamun: Stromořadí Naděje. H&H 2003

Bosanska elegija

esloveno | Aleš Debeljak

Poj, mladi pesnik, dotakni se mi vnete kože, ožgane od dolgih
begov čez obzorja, skoz gričevnata brezpotja, ne odnehaj zdaj,
ko vročična zrkla topničarjev strmijo v razpoke na štukaturi
muzejev in palač, ki nemo ždijo. Kakor izrabljene svetinje.

Naštej preprosto, kar je še ostalo: jate lastovic, ki ščebetajo pod
bivšimi zvoniki in oboki, večna modrost francoskega romana,
ki beremo ga v zakloniščih, srebrnikast puh na ušesnih mečicah
dojenčkov, ki naglo že odpada, zamolkli grom z ravnic Panonije.

Duh smodnika draži pljuča ljudi. Mi nismo stopili čez črto v
pesku. Spregovori zdaj: gladina tolmuna valovi. Ne vem, če bo
blagoslovljena. V mulju žarijo prstani. Radostijo se neznane

stvari. Verjemi, res: pripravljena sem. Zadnjič mi zapoj
še o ljubezni mili do neviht, o skrivnosti ženskih senc in
marmornih stopnišč, poj, kakor si pel, ko še nisi osivel.

© A.D. und Mladinska knjiga
from: Mesto in otrok
Ljubljana: Mladinska knjiga, 1996
Audio production: 2003, Študentska založba

Bosenská elegie

checo

Zpívej, mladý básníku, dotkni se zanícené kůže, spálené za dlouhých
úprků přes obzor, bezcestím v kopcích, nepřestávej teď,
když horečnaté oči dělostřelců se upírají na škvíry v štukatuře
muzeí a paláců, jež němě čekají. Jak opotřebované medaile.

Vyjmenuj prostě, co ještě zbývá tu: hejna vlaštovek, jež štěbetají
pod někdejšími věžemi a klenbami, věčná moudrost francouzského románu,
který čteme v krytech, stříbrné chmýří na ušních lalůčcích
novorozeňat, jež se rychle ztrácí, táhlé dunění z rovin Panonie.

Pach střelného prachu – pro plíce dráždivý je. Nepřekročili jsme čáru
v písku. Promluv teď: hladina tůně se vlní. Nevím, jestli bude
blahořečena. Na dně se v písku třpytí prsteny. Těší se na neznámé

věci. Věř mi, opravdu: jsem připravena. Naposledy mi zazpívej
ještě o lásce něžné k bouřím, o tajemnosti ženských stínů a
mramorových schodišť, zpívej, jako jsi zpíval, nežli jsi zešedivěl.

přeložil František Benhart
Město a dítě, Mladá fronta 1999