Petr Borkovec 
Translator

on Lyrikline: 6 poems translated

from: letão to: checo

Original

Translation

[cilvēki ir caurstaigājami pavasarī...]

letão | Jānis Rokpelnis

cilvēki ir caurstaigājami pavasarī
balta puķe kavējas tavā sejā
bet drīz viņa dosies tālāk
bezdelīgas mērc spārngalus tavās acīs
neviļus
ierastā steigā

bet piesargies
drīz pienāks laiks
kad tu nebūsi vairs caurstaigājams
un tevī uz veselu gadu
var iestrēgt kāds tauriņš vai zieds
un viņi lauzīsies ārā
izmisīgi tik izmisīgi
ka viņu izmisumu tu uzskatīsi par savējo

© Jānis Rokpelnis
from: Zvaigzne, putna ēna un citi
Rīga: Liesma, 1975
Audio production: Latvijas Literatūras centrs, 2015

[lidé jsou na jaře prostupní...]

checo

lidé jsou na jaře prostupní
bílá květina otálí v obličeji
zakrátko se však vydá dál
vlaštovky máčejí konečky křídel v očích
bezděčně
v uvyklém chvatu

dej ale pozor
brzy nastane čas
kdy bude veta po vší prostupnosti
po celý rok
v tobě možná uvízne motýl nebo květ
budou se prodírat ven
zoufale tak zoufale
že jejich zoufalství budeš považovat za své

Překlad: Pavel Štoll, Petr Borkovec. Antologie současné lotyšské poezie. Fra, 2006

Ziemas saulgrieži 2002/2003

letão | Liāna Langa

Nav nekā jutekliskāka par īso mijkrēšļa mirkli,
sazobi starp dziestošo gaismu un ēverģēlīgo dzīvības ritmu.
Saule ir grandiozs sūknis mūsu asiņu pārpumpēšanai,
savas ādas akvalangos iespīlējušies, vērojam decembra vēju.
Viņš ir nebēdnīgs kremētājs tūkstošrocis.
Viņa rokas ir sausas faraona kaulu smadzenes.
Lūk, tas kaisa sniega pelnus uz mūsu galvām,
lūk, iegriežas mūsu mājās, lūk, skatās uz mums,
lūk, apsēžas blakus pie galda.

Bezskaņas sarunas, tumsu, kas iesūcas lūpās uz palikšanu,
ar marmelādi notrieptu puikas ģīmi, vārdus bez nozīmes,
ciemiņu tveicīgās paduses, tramīgās svecīšu liesmas un skujas
izvēlas kremētājs. Pret mūsu gribu mēs ģimene kļūstam.
Spoguļu fiksāžā grozās bildes, kurās piebriestam jēlās krāsās
kā tikko uzšķērstas zivis. Jautājumzīmes pārliekušās pār galdu -
smaidošas, kustīgiem matiem, džinkstošiem ledus putekļiem
skrimšļos. Trimm, trimm, trimm, pats sevi uzgriež modinātājs,
lai kremētājs neaizguļas un modina mūs rīt
no rīta, kā nolikts. Steidz krēsla sev kompotu vārīt no tā,
kas pa rokai - grumbām spīdīgās pierēs, kušetes
putekļiem, mulsinošajiem knikšņinātājiem kaktos. Telpā,
kas necieš nevienu, mūsu hologrammas vējš tūkstošrocis
apkampj jo cieši un piespiež sev klāt. Nepanesami
saulgriežos būt, sulot tiem līdzi, pilēt uz nākamo klasi.
Tie piedalās maltītē, žagojas, saka paldies par dāsnumu.
Mūsu vidū nav un nevar būt liecinieku. Aizsvilstas nākotne.
Asinsrite mūs ieslauka dziļāk, iekšup sevī,

par divām sekundēm garākas dienas aizsmakušajā rīklē

© Liāna Langa
from: Antenu burtnīca
Rīga: Neputns, 2006
Audio production: Latvijas Literatūras centrs

Zimní slunovrat 2002/2003

checo

Smysly šílí v krátkém okamžiku soumraku,
ozubená kola mezi hasnoucím světlem a laškovným
pulzem života.
Slunce, ta grandiózní pumpa na přemístění krve,
uvízlí v potápěčském úboru kůže pozorujeme
prosincový vítr.
Rozpustilý tisíciruký spalovač mrtvol.
Jeho ruce jsou vyschlé míchy faraonů.
Hle, jak sype sněžný popel na naše hlavy,
hle, zastavuje se u našich příbytků, dívá se na nás,
hle, sedá si vedle ke stolu.

Němé rozhovory, tmu, která se navždy vpíjí do rtů,
chlapecký obličej od marmelády, slova bez významu,
zapařená podpaží hostů, plaché plameny svíček a jehličí,
to všechno volí ten spalovač. Proti naší vůli se z nás stává rodina.
V ustalovači zrcadel se otáčejí fotografie, v nichž
nabýváme syrových barev -
jako právě vykuchané ryby. Otazníky se naklánějí přes stůl -
usměvavé, s vlajícími vlasy, cinkajícím ledovým prachem
v chrupavkách. Trrr, trrr, trrr, sám sebe natahuje budík,
aby spalovač nezaspal a zítra ráno nás vzbudil,
jako obvykle. Soumrak pospíchá, vaří kompot z toho,
co je po ruce - z vrásek na lesklých čelech, prachu
z pohovky, z podezřelého praskotu v koutech. V prostoru
který nikoho nestrpí, nás hologramový tisíciruký vítr
objímá co nejtěsněji, tiskne se k nám. Je nesnesitelné
být za slunovratu, spolu s ním vypouštět šťávu, kapat do další třídy.
Účastní se hostiny, říhá, děkuje za štědrost.
Mezi námi nejsou, nemohou být svědci. Naše
budoucnost nám vzplanula.
Krevní oběh nás mete hlouběji, do sebe,

o dvě sekundy delší dny v ochraptělém hrdle

Překlad: Pavel Štoll, Petr Borkovec. Liana Langa. Sešit antén. Fra, 2010

Bezpiederīgie (7.)

letão | Liāna Langa

Bezpiederīgie mīl bezpiederīgos. Mīl vairāk
Neērti pilsētas trokšņi modina gulošos monstrus
Draudīga apmēra gultās, kurās caur margotiem logiem
ieplūst tumsa un gaisma, uzšķiļot zvērisku kaisli
Bet bezpiederīgie mīl bezpiederīgos. Mīl vairāk
Kaktā aiz četrdurvju skapja dīc aizmirstība
Ģimenes kalendārā pāršķirstot speķainas lapas ar
Taupības receptēm, insektu aprakstiem, bildēm
Vienkāršiem padomiem, kā varbūt nemirt pirms laika
Bezpiederīgie mīl bezpiederīgos. Mīl vairāk
Aizmirstībai ir vilkača seja. Ar tumšzilu mēli
Tas pārbauda, vēlreiz pārbauda visus faktus
Īpaši gadskaitli tūkstots deviņsimt sešdesmit
Uz grāmatas vāka, kas smaržo pēc Dašavas gāzes
Bezpiederīgie mīl bezpiederīgos. Mīl vairāk
Rudeņos vēlos mīl tie ar glumajām lapām uz mašīnas
Priekšējā stikla, dubļainām grīdām, rozīņu sviedriem
Uz plaukstām, mīl tie ar skaņu, kas saārda klusuma nervus
Mīl tie ar treknu ogli, kas, uzspiežot stingri, zīmē ļodzīgus
Vaibstus uz diendusas zeltainās ādas. Sveicināts, vilkaci!
Svētki aiz margotiem logiem nepieder mums
Paturi sev savu sāpi. Bezpiederīgie mīl vairāk.

© Liāna Langa
from: Antenu burtnīca
Rīga: Neputns, 2006
ISBN: 9984-729-78-8
Audio production: Latvijas Literatūras centrs

Ti, co nikam nepatří

checo

Ti, co nikam nepatří, milují sobě podobné. Milují víc
Nepříjemné městské hluky probouzejí spící monstra
V postelích hrozivých rozměrů, do nichž malovanými okny
Proudí tma a světlo a křesá zvířecí vášeň
Ti, co nikam nepatří, milují sobě podobné. Milují víc
V koutě za čtyřdveřovou skříní skučí zapomnění
Listuje umaštěnými stránkami rodinného kalendáře s
Úspornými recepty, popisy hmyzu, obrázky
Jednoduchými radami, jak nezemřít předčasně
Ti, co nikam nepatří, milují sobě podobné. Milují víc
Zapomnění má tvář vlkodlaka. Tmavě modrým jazykem
Ověřuje, znovu si ověřuje všechna fakta
Zvlášť letopočet devatenáct set šedesát
Na obálce knihy, která je cítit plynem z Dašavy
Ti, co nikam nepatří, milují sobě podobné. Milují víc
Pozdě na podzim milují slizkými listy na předním skle
Auta, zablácenými podlahami, potem rozinek
V dlaních, milují zvukem, co ničí nervy ticha.
Milují tučným kouskem uhlí, který, když se stlačí
silně, kreslí kostrbaté
Rysy na zlatavé kůži siesty. Buď zdráv, vlkodlaku!
Svátky za malovanými okny nám nepatří
Nech si svou bolest pro sebe. Ti, co nikam nepatří, milují víc.

Překlad: Pavel Štoll, Petr Borkovec. Liana Langa. Sešit antén. Fra, 2010

Bezpiederīgie (5.)

letão | Liāna Langa

Mazdārziņa karaliene iekāpj vilcienā Aizkraukle - Rīga.
Viņai kājās gumijnieki, sirmas ūsas ap sačervelētām lūpām.

Viņai maisiņā gurķi, mazdārziņa karaliene ir nogurusi.
Bet viņai maisīņā pašas audzēti gurķi, lieliska šķirne.

Vai tik es neatstāju grābekli starp dobēm, viņa domā.
Acis vēl dziļāk iegulst dobumos, kad viņa domā.

Kaimiņu suns bieži ienāk viņas dārziņā nokārtot darīšanas
un izbradā asteres, reizēm zemeņu stādus.

Vilciena vagons nav pilns. Tā nobružātība kaut kā piestāv
viņas gumijniekiem, sasvīdušajiem kāju pirkstiem tajos.

Mazdārziņa karaliene pēkšņi saprot, ka vagons un zābaki
ir viens un tas pats. Viņas kāju pirksti ir vilciena pasažieri.

Galvenais tas, ka vagonā viss ir ļoti tīrs.
Viņa nekad nav sapratusi, ko nozīmē vārdi nervi un pedikīrs.

Šmaugi bērzi paskrien garām vagona logiem.
Mazdārziņa karaliene ievēro studentu netālu sēžam.

Klēpī tam grāmata. Puisis ir labi ģērbies, viņš snauž.
Stacija Gaisma ar savām ogļu kaudzēm paskrien garām. 

Mazdārziņa karalienes acis izlien no dobumiem kā vāveres bērni.
Dzīvnieciņi apžilbst no pārlieku lielās gaismas.

Tomēr veča turpina lūkoties uz studentu,
kurš viņai atgādina reiz satiktu Stepanu.

Stepans, jauns karavīrs, viņai iemācīja trīs tūkstoš
vai vairāk skūpsta variāciju mežā pēc ballītes.

Viņa atceras Stepana skūpstu bezgalīgumu.
Bezgalīgums garšoja pēc zābaku smēres un kazarmu paikas.

Bija vasara, dienas līdzīgas šai: zaļa, smaržīga tume visapkārt,
bet naktis caurspīdīgas kā melna kaprona zeķe.

Mazdārziņa karalienes lūpas sakustas.
Krampji kāju pirkstos pret labvēli likteni saceļas.

© Liāna Langa
from: Antenu burtnīca
Rīga: Neputns, 2006
ISBN: 9984-729-78-8
Audio production: Latvijas Literatūras centrs

Ti, co nikam nepatří

checo

Královna zahrádky usedá do vlaku Aizkraukle - Riga.
Na nohou gumáky, šedý knírek nad svraštělými rty.

V igelitce veze okurky, královna zahrádky je unavená.
Ale v igelitce má vlastní rukou vypěstované okurky,
znamenitou odrůdu.

Jestlipak jsem nenechala hrábě mezi záhony, přemýšlí.
Oči jí klesají ještě hlouběji do důlků, když přemýšlí.

Sousedův pes často přichází na její zahrádku, aby si ulevil,
a pošlapává astry, někdy i sazenice jahod.

Vagon není plný. Jeho opotřebovanost se tak nějak hodí
k jejím gumákům, ke zpoceným prstům uvnitř.

Královna zahrádky náhle ví, že vagon a gumáky
jsou jedno a totéž. Prsty u nohou jsou pasažéři.

Hlavní je, že ve vagonu je všechno velice čisté.
Nikdy nechápala, co znamená slovo nervy a pedikýra.

Štíhlé břízy se míhají za okny vagonu.
Královna zahrádky pozoruje studenta, co sedí opodál.

Na klíně knihu. Ten mladík je dobře oblečený, podřimuje.
Stanice Světlá s hromadami uhlí mizí v nedohlednu.

Oči královny zahrádky lezou z důlků jako malá veverčata.
Zvířátka oslepuje příliš prudké světlo.

A přece stařenka dál pozoruje studenta,
připomíná jí Štěpána, s nímž se jednou potkala.

Štěpán, mladý voják, ji v lese po večírku
naučil tři tisíce nebo ještě víc variací polibku.

Pamatuje si nekonečno Štěpánových polibků.
Nekonečno chutnalo po krému na boty
a kasárenském komisárku.

Bylo léto, den podobný dnešnímu: zelený voňavý
odvar všude kolem,
a noci průhledné jak černé silonky.

Rty královny zahrádky se pohnuly.
Křeče v prstech u nohou povstaly proti příznivému osudu.

Překlad: Pavel Štoll, Petr Borkovec. Liana Langa. Sešit antén. Fra, 2010

Bezpiederīgie (6.)

letão | Liāna Langa

Ardievu, homo mediocris! Sapņojam un guļam vēl ikros bāli sārtos.
Tik lēna viņu kustība, tik lipīga. Tā, it kā mūsu caurspīdīgās miesas
kāds tūlīt nāks un kopā salīmēs. Mēs varam arī paši! Tomer neļauj
ūdens, kurš vienmēr pār mums nomodā.

Es slikti atceros, bet reizēm prātā ataust, ka satikāmies lielā pilsētā,
kur karaliskās garneles bij vietējiem tik prasta uzkoda, un sakaitētās
ielās, kur dižciltīgi Zemes dēli mori rībināja bungu bungas
no spodri nopulēta tērauda.

Gaiss bija sviedru pilns un zilā debess sāls pa pastu atceļoja aploksnēs
bez adresāta. Tās vaļā vērām, sāli laizījām bez sāta, un viesmīļi arvien
uz galda vēstulītes rindoja. Tu vaicāji, vai atpazīstu
sūtītāju. Es atbildēju: .

Kolibri manos matos ligzdas tina, bet bija mūsu rokas kā no svina,
kad mēģinājām otram pieskarties. Laiktelpā iesprostoti, šūpojām
vien galvas, kur pelēkajā vielā ieaugušās spalvas kā antenas
mūs rotāja.

Tu teici: raidītāji ieslēgti. Par moluskiem un liesmām, par cilvēkiem
un nedzirdamām dziesmām vai varam mākoņiem mēs pastāstīt?
Bet bungu rība bija pārāk skaļa. Visapkārt puva lielgabalu gaļa.
Es nevarēju tevi saklausīt.

Mēs turpinājām galvas šūpot rimti. Drīz nomelnēja visi gadu simti.
Joprojām vāji atceros, bet šķiet, mums garām dīvains cilvēks
aizlidoja. Tam galva lielāka par zemeslodi bija. Un zobos atbalss
mezgli divpadsmit.

* homo mediocris - parastais cilvēks

© Liāna Langa
from: Antenu burtnīca
Rīga: Neputns, 2006
ISBN: 9984-729-78-8
Audio production: Latvijas Literatūras centrs

Ti, co nikam nepatří

checo

Sbohem, homo mediocris! Zatím sníme a spíme
v bledých růžových jikrách.
Jejich pohyb je tak pomalý, tak lepkavý. Jako by
naše průsvitná těla
někdo přišel slepit dohromady. Což my taky
můžeme! Jenže to nedovolí
voda, která nad námi pořád bdí.

Špatně si vzpomínám, ale občas se mi vybaví, jak
jsme se potkali ve velkém městě, kde královské
krevety byly docela obyčejný předkrm,
v rozpálených
ulicích, kde Maurové, urození synové Země,
hlomozili
tolika bubny ze zářivě vyleštěné oceli.

Vzduch samý pot a sůl modrého nebe přišla poštou
v obálkách bez adresáta. Otevřeli jsme je, sůl jsme
nenasytně lízali a číšníci stále vršili na stůl další
dopisy. Ptal ses, zda poznávám odesílatele.
Odpověděla jsem: ano.

Kolibříci v mých vlasech pletli hnízda, ale naše ruce
byly jak z olova,
když jsme se pokoušeli jeden druhého dotknout.
Uvězněni v časoprostoru
jsme jen kývali hlavami, na kterých v šedé hmotě
vyrašilo peří a zdobilo nás
jako antény.

Řekls: Vysílače jsou zapnuty. O měkkýších a plamenech,
o lidech
a neslyšitelných písních - cožpak o tom všem můžeme
oblakům povědět?
Ale hlomoz bubnů byl příliš hlasitý. Všude kolem
hnila potrava pro děla.
Nemohla jsem tě uslyšet.

Dál kýváme spokojeně hlavami. Brzy zčernala
všechna století.
Dosud si matně vzpomínám, ale zdá se, že kolem
nás proletěl divný
člověk. Jeho hlava byla větší než zeměkoule.
A v zubech měl ozvěnu
asi dvanáct uzlů.

Překlad: Pavel Štoll, Petr Borkovec. Liana Langa. Sešit antén. Fra, 2010

Poga

letão | Knuts Skujenieks

Kā ķirsis, kas galotnē sargā
Pēdējo pārpalikušo ogu, –
Tā es sargāju sadilušajā kreklā
Vienu vienīgu pogu.

Kad vairs nav ne suvenīru, ne cerību
Un kad nasta kļūst aplam grūta,
Es azotē paknibinos gar pogu,
Kura ir tevis šūta.

Par spīti gadiem un badiem,
Par spīti sniegiem un miegiem,
Tu mani piediegusi caurumainajai dzīvei
Ar mīlestības un mūžības diegiem.

Nakts dienu pieveikusi. Es raugos
Vienā vienīgā gaišā logā.
Tas nav logs. Mūžs mans uz krūtīm deg
Tevis iešūtā pogā.

© Knuts Skujenieks
from: Poga
Rīga: Neputns, 2011
ISBN: 978-9984-807-83-6
Audio production: Latvijas Literatūras centrs, 2015

Knoflík

checo

Jak třešeň, která v listech střeží
poslední třešni ze všech sil –
tak střežím knoflík na košili,
jediný, co mi zbyl.

Když bezútěšnost, hrozná tíha
minulost s budoucností mísí,
na prsou mnu si v prstech knoflík,
cos přišila mi kdysi.

Navzdory únavě všech let,
vzdor hladu, ledu bytí,
s životem svázala jsi mě
věčnou a láskyplnou nití.

Noc zmohla den. A přede mnou
jediné okno svítí tmou.
Ne, okno ne. Můj život plane
v knoflíčku tebou stehovaném.

Překlad: Petr Borkovec. Knuts Skujenieks. Poga. Rīga:Neputns, 2011