Gauč

Když jsem se dozvěděla, že Jiří umřel
(z Karlových Varů přišly dva telegramy,
jeden, že nežije, druhý, že je po pitvě),
nevím jak, sedla jsem si v pokoji na křeslo
a zírala na gauč před sebou a viděla,
že je modrý, viděla, že je evidentně modrý,
a pro sebe si opakovala: Je modrý,
modrý, to přece každý vidí –
neboť ode dne, kdy jsme ho přivezli,
o jeho barvě jsme se nikdy nedohodli,
Jiří vždycky mluvil o zvláštní zelené.
Seděla jsem jako hloupá v pokoji
a říkala si dokola: jak jsi mohl být tak slepý,
vždyť ten gauč je modrý jako modř,
to jsi neměl, to jsi tedy neměl,
říkat mi, že je zelený. Pak jsem s hrůzou
uslyšela sama sebe, a jako bych se byla probudila,
dala jsem se do strašného pláče.


                                  1997

© Petr Borkovec 1998
Extraído de: Feldarbeit. Gedichte. Zweisprachig. Aus dem Tschechischen von Christa Rothmeier.
Wien: Edition Korrespondenzen, 2001
Produção de áudio: CD Otto Sander und Petr Borkovec lesen Petr Borkovec: Feldarbeit. Gedichte. Zweisprachig.
Aus dem Teschechischen von Christa Rothmeier.
Wien: Edition Korrespondenzen 2001.

Sofa

Kad es uzzināju, ka Jirži ir nomiris,
(divas telegrammas no Karlo Vivariem
viena, ka miris, otra, ka sekcija veikta),
pati nezinu kā, bet apsēdos atzveltnes krēslā
un blenzu uz sofu iepretim, skaidri redzot,
ka tā ir zila, nepārprotami zila,
un pati sev atkārtoju: Tā ir zila,
zila, tas taču katram redzams.
Kopš dienas, kad mēs to atvedām,
Jiržī vienmēr apgalvoja, ka tā ir īpatni zaļa.
Sēdēju kā muļķe istabā
un vienā laidā atkārtoju: kā tu varēji būt tik akls,
šī sofa taču ir zilāka par zilu,
tev nevajadzēja, tev nevajadzēja gan,
turpināt man apgalvot, ka tā ir zaļa. Tad ar šausmām
izdzirdēju sevi, it kā būtu pēkšņi atmodusies,
un sāku nevaldāmi raudāt.

Atdzejojusi Liāna Langa