Jan Wagner

„Je to, jako byste žili u železničního náspu.
             Zpočátku vnímáte každej vlak, pak už je
             prostě neslyšíte.“
             (obyvatel Huntsville)

když ten večer vypadl
proud, žárovečky na vánočním stromku
zablikaly, zhasly. v dáli
poslední vlak. My, noc, vůně pečeně –
husy pokojně pluly po jezerech
z bílého porcelánu. v měsíčním světle
ohlodané kosti verand.
upínali jsme sluch k lehounce
pohnuté kolébce
velikého lesa, který objímá město,
pak se chorály vrátily do rádia.
v každém televizoru seděl prezident.
železniční násep, bez počátku,
bez konce.
pečená husa.

‘It’s as if one lives on a railway embankment.
                         At first one notices every train, then one simply
                         doesn’t hear them anymore.’
                         – a resident of Huntsville    

when the electricity, that evening,
collapsed, the lights flickered
on the Christmas tree, went out. far off
the late train. us, the night, the roasting-smell –
the geese happily swimming in lakes
on the white porcelain. in the moonlight
the cleaned bones of the veranda.
we listened to the gentle rustling
of the big forest that circled the city,
then the carols returned to the radio.
a president sat in every television.
the railway without beginning, without end.  
the roast goose.

“Es como vivir junto al terraplén de un ferrocarril.
Al principio se presta atención a cada tren, luego
simplemente ya no se oyen.”
Un habitante de Huntsville

al irse la luz esa noche
titilaron las bombillas
del árbol de navidad, se apagaron. a lo lejos
el último tren. nosotros, la noche, el olor del asado.
los gansos nadaban tranquilos en los lagos
de porcelana blanca. a la luz de la luna
los huesos roídos de las verandas.
escuchábamos el suave vaivén de cuna
del gran bosque que rodea la ciudad,
luego la música coral retornó al radio.
en cada televisor, sentado, un presidente.
el terraplén del ferrocarril, sin principio, sin fin.
el asado de ganso.

”On kuin asuisi radan varressa.
                        Ensin huomioi jokaisen junan, sitten niitä
                        ei yksinkertaisesti enää kuule.”
                        — eräs Huntsvillen asukas —

kun tuona iltana virta
lysähti kasaan, lepattivat lamput
joulukuusessa, sammuivat. kaukana
viimeinen juna. me, yö, paistin tuoksu –
hanhet lipuivat kiireettä valkeissa
posliinijärvissä. kuun valossa
kuistien kalutut luut.
kuulostelimme suuren metsän
kevyesti liikkuvaa kehtoa,
joka ympäröi kaupungin.
sitten koraalit palasivat radioon.
joka televisiossa istui presidentti.
ratapenkka vailla alkua, vailla loppua.
hanhenpaisti.

„Olyan, mint amikor vasúti töltésnél lakik az ember.
   Először még felfigyel minden vonatra, aztán
   már egyszerűen meg se hallja őket.”
   - egy huntsville-i polgár -

amikor aznap este elapadt
az áram, vibráltak az égők
a karácsonyfán, kihunytak. a távolban
az éjjeli vonat. mi, az éjszaka, a pecsenyeillat -
békésen úszkáltak a ludak a tavakon
fehér porcelánból. a holdfényben
verandák lerágott csontvázai.
a várost körülölelő nagy erdő lágyan
mozgatott bölcsőjére füleltünk, aztán
visszatértek a rádiókba a korálok.
és minden tévében egy elnök ült.
a töltés, nincs eleje sem, vége sem.
a libasült.

"Het is alsof je aan een spoordijk woont.
                               Eerst let je nog op elke trein, daarna hoor je
                               ze gewoon niet meer."
                               (een inwoner van Huntsville)

toen de stroom op die avond
bezweek, flakkerden de lampjes
in de kerstboom, gingen uit. in de verte
de late trein. wij, de nacht, de braadlucht –
de ganzen zwommen vredig in de meren
van wit porcelein. in het maanlicht
de afgekluifde botten van de veranda's.
wij luisterden naar de zacht bewogen wieg
van het grote bos, dat de stad omsluit,
daarna keerden de koorgezangen op de radio terug.
in elke televisie zat een president.
de spoordijk, zonder begin, zonder einde.
de gebraden gans.

«Det er som å bo ved en jernbanevoll.
Først er man oppmerksom på hvert eneste tog,
så hører man dem ikke mer.»
– en innbygger i Huntsville – 

da strømmen gikk den kvelden,
flakket lysene på juletreet
før de sluknet. i det fjerne
nattoget. vi, natten, duften av steik – 
gjessene svømte fredsommelig i sjøer
av hvitt porselen. i månelyset
verandaenes avgnagde knokler,
vi lyttet til den store skogens
lett gyngende vugge, som omslutter byen,
så vendte koralene tilbake til radioen.
i hvert teveapparat satt en president.
jernbanevollen, uten begynnelse, uten ende.
gåsesteik. 

„to tak jakby mieszkać przy przejeździe kolejowym. na początku
zwraca się uwagę na każdy pociąg, a po jakimś czasie  po prostu
ich się nie słyszy.”
- mieszkaniec huntsville-

jak tamtego wieczoru wysiadł prąd,
lampki na choince zamigotały, zgasły. w dali
spóźniony pociąg., my , noc, zapach pieczenia-
gęsi płynęły  spokojnie po jeziorach
z białej porcelany. w świetle księżyca
obgryzione  kości werand.
wsłuchiwaliśmy się w  lekko poruszającą się kołyskę
wielkiego lasu, która otacza miasto,
a potem znowu chorały w radio.
w każdym telewizorze zasiadł prezydent.
przejazd  kolejowy bez początku, bez końca.
pieczona gęś.

„Je to, akoby žil človek na koľajniciach.
Najprv dávate pozor na každý vlak, potom už
vlaky ani nevnímate.“
-obyvateľ Huntsvillu-

keď v ten večer vypadol
prúd, zablikotali svetielka
na vianočnom stromčeku, pozhasínali. v diaľke
nočný vlak. my, noc, vôňa pečeného mäsa –
husy plávali pokojne po jazerách
z bieleho porcelánu. v mesačnom svetle
poobhrýzané kosti veránd.
načúvali sme ľahko rozhojdanej kolíske
veľkého lesa, ktorý objíma mesto,
potom sa chorály vrátili do rádia.
v každom okne sedel jeden prezident.
železničný násyp, bez začiatku, bez konca.
pečená hus.

»Tako je, kakor da bi živeli ob železniški progi.
                         Sprva opaziš vsak vlak, nato pa jih preprosto ne slišiš več.«
                         – prebivalec Huntsvillea –

ko je tistega večera za hip mrknil
tok, so lučke na božični jelki
vztrepetale, ugasnile. v daljavi
nočni vlak. mi, noč, vonj po pečenki –
gosi so mirno plavale po jezerih
iz belega porcelana. v mesečini
oglodane bele kosti verand.
prisluhnili smo rahlo nihajoči zibki
velikega gozda, ki obdaja mesto,
nato so se na radio vrnili korali.
v vsakem televizorju sedi po en predsednik.
železniška proga, brez začetka, brez konca.
gosja pečenka.