Adam Borzič
Orfické gesto: esej
Orfické gesto: esej
I.
Je vůbec otázka, jestli dnes psát? Nastoluje se proti temnému nebi opět hrozivě nová. Tak vypadá neznámo, kterému chce strach hned obtáhnout ústní otvor obscénní rtěnkou.
Psát? To se ptám já, který má instinktivní důvěru v erupce a věří v Boha?
II.
Veškerý mysticismus poražen? A čím? Okem, které vidí, když nikdy neví, co přesně vidí oko druhé? Alespoň tak nás zprostředkovává čas; kontinuita příběhu zavdává podezření, že i nejdivočejší bajka je krotká a cudná…
Není to ani osvícencova paruka, natož brýle.
III.
Protože pozdní doba?
Na okamžik tomu znovu odmítnu věřit, a uvěřím, protože ve vaně, a já dnes její světlo, teplo a pěnu obzvlášť potřebuji, musím psát rukou na papír a klopýtající tělesný zápis (to nedoceněné tajemství křesťanství) na okamžik, záblesk, umožní otevřít dveře a čekat, i přesto, že jejich prázdno může vyplnit jenom čekání.
Z vany stoupá pára…
IV.
Angažovaní básníci (jsou-li opravdu tací?) se nemýlí, i když nic nevědí.
Bůh totiž přeje dětem (i kdyby byl jen hypotézou jedné temné noci).
Dnes, abychom mohli psát, nikoli pro ono oblé a vypouklé slovo záliba, museli bychom ještě jinak převrátit stůl s dějinami. Od základu bez falše, zbaveni i zbytkové imprese, v pravdě zranitelní, se prudce obrátit ve světle.
A to je nepředstavitelné. Proti takovému obratu je revoluce jen zpátečnice, prohánějící po parketu své umrlé tanečníky.
Pak by z rohu lesa vyšly básně…
V.
Fascinující Žižekova myšlenka moci pasivity tak radikální, že veškeré revoluční násilí je málo násilné.
Přeneseno na papír, i když Žižek podobně jako Lao-c’ lstivě lže, mizí rychle, rychleji písmena…
Představuji si domino…
VI.
Zajisté je psaní pokusem utéct choromyslné žábě Únavě, která se cpe stonky živosti a odporně slintá.
Takový útěk vyžaduje hbitou pomalost. Val jako moučná hora ukrývá na druhé straně příkop a běh měkkým ranním sluncem vzhůru.
(Závidím těm, kteří předstírají snadno a lehce, že je obluda nepožírá. Že i nadále v břečťanových rájích čtou šeptem a protější kopce odpovídají při zhasínajícím slunci. Že se jim dostává mladých odpovědí.)
VII.
Zajisté je psaní, dnes víc než kdy,
za předpokladu, že ono kdy opravdu známe,
v Knize tváří studiem proradně hloupé taktiky pomíjivosti.
Právě nyní se chce prodrat na moji stránku nalíčená za Japonku
(proč vždy vystupuje v mých básních jako Japonka, jsem dosud nezjistil)
a podat mi miniaturní kameru, kterou ukrývá v ruce jako vzácného, černého brouka, který při troše fantazie vyhlíží jako kámen, který bych obvázal bílou nití, aby se pohnuly ostrovy zkamenělého souostroví.
VIII.
Zajisté je psaní hrou strohé krásy života. Bez/moc zakoušená nepopsanou stránkou. (Ach, Kateřino, někdy máš dlouhé vlasy…)
Ta bezmoc vystupuje ze sezení, ze sehnutých zad a umrtvených hýždí, stačí se projít po pokoji, jen nenápadně se otočit a nechat okem projít vše, co obývá jeho rozpětí, aby
IX.
Stačí? A komu?
Chci být zajatcem hudby, v jejímž tonálním úsilí se doširoka otevírají možnosti dosud neobjevené svobody. Chrámy, varhany, erotická gesta a milostné dopisy. To jsou snad ryze konceptuální baletní opisy vůně nebo nádechu běhu, který se nás zmocní, když se zmocníme – i kdyby na setinu setiny – všeho, a rozeženeme tlesknutím ruky příšeří s jeho přízraky a místo přísvitu se odhalí holá ostrá pravda.
X.
Vy iluze!
Co já se Vás vynachválil!
Obracíte se mi v ruce, lze-li tak říci, mrskáte sebou jak živé ryby v síti.
Mám vás dost, mám vás málo. A protože nevěřím v soukromé vlastnictví,
je náš svazek volný.
Anebo jste sny? Jen nevím přesně, jak vás snít…
Odvyklý snadné naději leštím v koruně stromu vizi zas podobný Brunovi,
i když mě neupálí…
XI.
Orfické gesto
Pukne vejce
Stroj je strom
Hrome
Vysmějí se mé lásce
Vysměju se jí sám
Psát můžu
Jen když do tmy ze tmy zazpívám