Marie Iljašenko
Muškáty
Muškáty
A přece si říkám, v dětství byl jiný.
Miloval vitráží zlatavé žilky, dotýkal se jich prstem,
obýval festony, matka ho nejraději strojila do blankytu.
Niebieski kolor, říkávala, když mu oblékala modrou pelerínku,
na ní zahradní kvítka: hvozdík, mák, ostropestřec
a zvířata dosud nevídaná v zahradě překrásné.
Mluvil polsky a zřídka rusky, ale nemísil jazyky
a nehandloval: opusť, odevzdej a pak ti daruju pokoj.
Protože věděl: největší požehnání není v pokoji, nýbrž v neklidu,
neklid, a ne guldeny vedl lodě na dalekých cestách!
A pokoj, to jsou muškáty, muškáty bez konce.
Měl vůbec jiné zvyky: rád cestoval, nejvíc na oslátku,
pil syrské červené víno, četl kdejakou avantgardu
a každé ráno přecházel dolinu Cedron pěšky.
Bylo to dávno, v časech praotců, proroků, oslátek.
Jsou dávno pryč. A přece si říkám –
v dětství byl Bůh úplně jiný.