Adam Borzič
K čemu jsou vykladači vidění?
K čemu jsou vykladači vidění?
Ptáš se, k čemu jsou vidoucímu vykladači?
Inu, povím ti, že jednoho dne,
či spíše jedné požehnané noci,
vzácně vlahé ve svatém Maghrebu,
zdál se mi zvláštní sen:
Stojím na rovné černé zemi, černé a lesklé poušti
a nade mnou či přesněji kolem mne nebe černé jiným odstínem,
poseté bilionem hvězd. Stojím, když tu ucítím
v kostech nebo vousech plížit se vír,
přichází z dáli, z mohutné dáli, cítím ho,
chystá svoji pec,
bázeň jakbysmet,
cítím ho a pak hlavou mi projede srdce,
prudce prorazí lebku a náhle jsem to já, kdo
s bilionem hvězd vstoupí na manželské lože
a kolem mne rajské větry
zpívají, šumí, hoří,
oddáváme se žhavému spojení.
Jak stále víří bilion mých těl,
bilion šejchů v nebeském sňatku,
všechny hvězdy mění se náhle
v písmena naší svaté abecedy,
ty jejich kaňky a ocásky,
ty tečky v zamyšlení,
to jejich vzezření
básnířek v abstrakci,
ten ornament v praxi,
ta svatost krůpějí světla,
to hedvábí jasu, to písmo oblohy
a dun bez konce…
A tak jsem se i s nimi oženil,
i je pomiloval, ta svatá písmena,
z nichž utkán je náš K ‘uran,
i s nimi se miloval na nočním plátně.
Když jsem se probudil, svítalo,
zaspal jsem první modlitbu,
i když modlitba je sladší než spánek.
Maghreb hořel růžovou září,
chvatně jsem vstal, vykonal modlitbu i potřebu
a pospíchal vyhledat jednoho přítele,
abych s ním zašel za jedním prý divotvorným
vykladačem snů.
Jak jsem se cítil? Stále omámen.
Omámen průzračnem. Po sprše hvězd.
A taky jako by mě praštili pytlem naditým datlemi.
Tak mi to asi myslelo. Po cestě jsem vypil šálek čaje,
a když vyšel ze zahrady můj přítel, šli jsme do jedné špinavé uličky
toho svatého města a po bezmála stu odbočkách v křivolaké spleti objevil se
domek jak klícka, malý i útulný, holý a čistý jak narozené ptáče
– a v něm starý muž.
(Já ho však spatřil jen oknem.)
Řekl jsem příteli, ať mu vypoví ten sen,
ale o mně ať nic neříká. Přítel tak učinil,
a když sen dopověděl, vypadal stařík,
jako by ho zbrousili brusiči klenotů,
svítil do všech stran:
Veliké požehnání čeká požehnaného muže,
jemuž Pán seslal takový sen.
Nebeské vědy se mu zaslíbí,
skryté taje hvězd, mystéria písmen,
pozná tajemství hlubin a útroby vesmíru,
zrcadlo vyleštěné a čisté, aby četl a poznával,
bude mu dáno brzy.
Bezmezné moře, drmolil
a všelijak se při tom ukláněl,
bezmezné moře poznání,
smysl i vidění dostane se mu.
A pak – jako by spatřil Iblíse
nebo jeho stín –
rozhlédl se a téměř šeptem řekl:
Jestli ten muž je nyní ve městě,
nemůže to být nikdo jiný
než mladý Andalusan Ibn Arabí,
Bůh ať je s ním! Kéž bych mohl
přijmout jeho požehnání.
Zaveď mě prosím k němu!
Můj přítel odvětil, že bez mého souhlasu
nic neučiní, ale že rád vzkaz vyřídí.
Když vyšel ven, chvíli jsme mlčky šli
a on mi pak vše pověděl.
Řekl jsem mu, ať už se k vykladači nevrací.
A pokračoval jsem sám po takřka přímé cestě.