Vít Slíva
SONÁTOVÁ VĚTA
SONÁTOVÁ VĚTA
Franzi Schubertovi
Zimní okno spolykalo živočišné uhlí much.
Tvrdý akord skelné mapy s cizí krajinou.
Slunko šplhá po špejli. Slunko smirkuje.
Vývrh srn a rozprach strak.
– Na obloze Bůh se zdá být bez pohnutí;
vztahuje se ale ke mně: šibeničním ramenem.
Může prosit o milost, kdo miluje jen tím, co bylo?
Přítomnost je zapomenout, aniž jsi to znal.
Zimní okno spolykalo živočišné uhlí much.
Tvrdý akord skelné mapy s cizí krajinou.
Slunko šplhá po špejli. Slunko smirkuje.
Vývrh srn a rozprach strak.
– Na obloze Bůh se zdá být bez pohnutí;
vztahuje se ale ke mně: šibeničním ramenem.
Může prosit o milost, kdo miluje jen tím, co bylo?
Přítomnost je zapomenout, aniž jsi to znal.
Okno polkne stráň, pár strak
a vyvrhá mě k Bohu. Rozklad akordu.
Na skleněné mapě paprsek se vrtá v muší síti.
Smrti na dosah, prosím za daleké blízké,
kam až dosmirkoval vlak, kam až sešplhala kaple.
Bez pohnutí milovat a trpět, zatrnit se cize
ve vlastním, kde na špejličce přítomného
visí zmizelé. Šibenice na rozprach.
Zimní okno spolykalo živočišné uhlí much.
Skelný akord mapy s tvrdou krajinou.
Slunko smirkuje. Prach strak. Bez pohnutí
kaple, vlak, bez pohnutí zatrněná obloha.
Z blízké dálky cize, vlídně Bůh mi mlčky rozmlouvá,
že to, co tady bez něj žiju, může už být za to trest.
Přítomnost je v mezipatře okno, které –
které nemá – nemá – – – dům.