Martina Lisa
allemand
K čemu jsou vykladači vidění?
Ptáš se, k čemu jsou vidoucímu vykladači?
Inu, povím ti, že jednoho dne,
či spíše jedné požehnané noci,
vzácně vlahé ve svatém Maghrebu,
zdál se mi zvláštní sen:
Stojím na rovné černé zemi, černé a lesklé poušti
a nade mnou či přesněji kolem mne nebe černé jiným odstínem,
poseté bilionem hvězd. Stojím, když tu ucítím
v kostech nebo vousech plížit se vír,
přichází z dáli, z mohutné dáli, cítím ho,
chystá svoji pec,
bázeň jakbysmet,
cítím ho a pak hlavou mi projede srdce,
prudce prorazí lebku a náhle jsem to já, kdo
s bilionem hvězd vstoupí na manželské lože
a kolem mne rajské větry
zpívají, šumí, hoří,
oddáváme se žhavému spojení.
Jak stále víří bilion mých těl,
bilion šejchů v nebeském sňatku,
všechny hvězdy mění se náhle
v písmena naší svaté abecedy,
ty jejich kaňky a ocásky,
ty tečky v zamyšlení,
to jejich vzezření
básnířek v abstrakci,
ten ornament v praxi,
ta svatost krůpějí světla,
to hedvábí jasu, to písmo oblohy
a dun bez konce…
A tak jsem se i s nimi oženil,
i je pomiloval, ta svatá písmena,
z nichž utkán je náš K ‘uran,
i s nimi se miloval na nočním plátně.
Když jsem se probudil, svítalo,
zaspal jsem první modlitbu,
i když modlitba je sladší než spánek.
Maghreb hořel růžovou září,
chvatně jsem vstal, vykonal modlitbu i potřebu
a pospíchal vyhledat jednoho přítele,
abych s ním zašel za jedním prý divotvorným
vykladačem snů.
Jak jsem se cítil? Stále omámen.
Omámen průzračnem. Po sprše hvězd.
A taky jako by mě praštili pytlem naditým datlemi.
Tak mi to asi myslelo. Po cestě jsem vypil šálek čaje,
a když vyšel ze zahrady můj přítel, šli jsme do jedné špinavé uličky
toho svatého města a po bezmála stu odbočkách v křivolaké spleti objevil se
domek jak klícka, malý i útulný, holý a čistý jak narozené ptáče
– a v něm starý muž.
(Já ho však spatřil jen oknem.)
Řekl jsem příteli, ať mu vypoví ten sen,
ale o mně ať nic neříká. Přítel tak učinil,
a když sen dopověděl, vypadal stařík,
jako by ho zbrousili brusiči klenotů,
svítil do všech stran:
Veliké požehnání čeká požehnaného muže,
jemuž Pán seslal takový sen.
Nebeské vědy se mu zaslíbí,
skryté taje hvězd, mystéria písmen,
pozná tajemství hlubin a útroby vesmíru,
zrcadlo vyleštěné a čisté, aby četl a poznával,
bude mu dáno brzy.
Bezmezné moře, drmolil
a všelijak se při tom ukláněl,
bezmezné moře poznání,
smysl i vidění dostane se mu.
A pak – jako by spatřil Iblíse
nebo jeho stín –
rozhlédl se a téměř šeptem řekl:
Jestli ten muž je nyní ve městě,
nemůže to být nikdo jiný
než mladý Andalusan Ibn Arabí,
Bůh ať je s ním! Kéž bych mohl
přijmout jeho požehnání.
Zaveď mě prosím k němu!
Můj přítel odvětil, že bez mého souhlasu
nic neučiní, ale že rád vzkaz vyřídí.
Když vyšel ven, chvíli jsme mlčky šli
a on mi pak vše pověděl.
Řekl jsem mu, ať už se k vykladači nevrací.
A pokračoval jsem sám po takřka přímé cestě.
Extrait de: unpublished manuscript
Production audio: Haus für Poesie, 2017
Wozu gibt es Wahrsager?
Du fragst, wozu es für den Sehenden Wahrsager gibt?
Nun, ich sage dir, eines Tages,
oder besser einer gesegneten Nacht
so kostbar lau im heiligen Maghreb,
da hatte ich einen sonderbaren Traum:
Ich stehe auf ebener, schwarzer Erde, schwarzer, glänzender Wüste
und über mir oder besser um mich herum der Himmel in anderem Schwarz
besät mit Billionen Sternen. Ich stehe, und da verspüre ich
in den Knochen oder im Bart den kriechenden Wirbel,
er kommt aus der Ferne, aus gewaltiger Ferne, ich spüre ihn,
er bereitet seine Glut,
die Furcht obendrein,
ich spüre ihn und dann schießt mir durch den Kopf mein Herz,
heftig durchbricht es den Schädel und auf einmal bin ich es, der
mit Billionen Sternen zum Ehebett schreitet
und um mich herum paradiesischer Hauch
singend, sausend, brennend,
wir ergeben uns der glühenden Verbindung.
Wie ewig wirbeln die Billionen meiner Körper
eine Billion Scheichs in himmlischer Vermählung
die Sterne werden im Nu
zu Buchstaben des heiligen Alphabets,
mit ihren Kleckschen und Schwänzchen,
diese Punkte zum Sinnieren,
diese Gestalt
der Dichterinnen in Abstraxis
dieses Ornament der Praxis,
diese Heiligkeit der Lichtperlen,
dieser seidene Schein, die Schrift des Himmels
und der Dünen ohne Ende …
Und so vermählte ich mich mit ihnen,
liebte auch sie, die heiligen Buchstaben,
die man verwob zu unserem K‘uran,
auch die liebte ich auf dem Leinen der Nacht
Ich erwachte im Morgengrauen,
verschlief das erste Gebet,
auch wenn das Gebet süßer ist als der Schlaf.
Der Maghreb brannte im rosigen Schein,
rasch stand ich auf, verrichtete das Gebet und die Notdurft,
und eilte zu einem Freund,
ich wollte mit ihm einen wohl wundersamen
Traumdeuter aufsuchen.
Und wie ich mich fühlte? Noch immer taumlig.
Taumlig von der Luzidität. Nach dem Sprudel der Sterne.
Auch als hätte man mich gehauen mit einem Sack prall voll Datteln.
So ähnlich erging es meinem Gemüt. Auf dem Weg trank ich eine Tasse Tee,
und als mein Freund aus dem Garten trat, schritten wir in eine
schmutzige Gasse
dieser heiligen Stadt und nach beinahe hunderten Wendungen
erschien im winkligen Gewirr
ein Haus wie gemalt, winzig und wohlig, kahl und rein wie ein frisch
geschlüpftes Vöglein
– und darin ein alter Mann.
(Den erspähte ich nur im Fenster.)
Ich bat den Freund, ihn nach dem Traum zu fragen,
doch von mir bitte kein Wort. So tat mein Freund,
und als er zu Ende erzählte, sah der Alte aus,
als hätten Schmuckschleifer ihm einen Schliff verpasst,
strahlend in alle Richtungen:
Großer Segen erwartet den gesegneten Mann,
dem der Herr solchen Traum sandte.
Himmlische Lehren ergeben sich ihm,
das Geheime der Sterne, Mysterien der Buchstaben,
er entdeckt die Geheimnisse der Untiefen und das Innere des Universums,
ein glatt polierter, reiner Spiegel, in dem er lesen und erkennen kann,
wird ihm gegebenen, bald.
Uferloses Meer, brabbelte er
und neigte sich dabei mannigfaltig,
ein uferloses Meer der Erkenntnis,
der Sinn, das Sehen wird ihm geschenkt.
Und so – als erblickte er den Iblís
oder seinen Schatten –
schaute er sich um und fast flüsternd sagte er:
Ist dieser Mann nun in der Stadt,
kann es niemand anderes sein
als der junge Andalusier Ibn Arabí,
Gott sei mit ihm! Möge er nur
den Segen empfangen.
Bitte, führe mich zu ihm!
Mein Freund erwiderte, ohne meine Zustimmung
tue er nichts, doch die Nachricht übergebe er.
Als er hinaus kam, liefen wir eine Weile schweigend,
und er erzählte mir dann alles.
Ich sagte ihm, er solle den Traumdeuter nie wieder aufsuchen.
Und ich schritt weiter allein auf dem beinahe geraden Weg.