Piegaresische Fenster I-VI

I


Biegsam. Den Wegrand patrouilliert die Wilde Karde,
aber sie reicht nicht aus zum Aufkratzen des Stoffes,

damals nicht, heute nicht. Also weiter  
Anfragen an die Vegetation: Immergrün, Macchia

zwischen Blüten und Wunden, aus der die Erinnerung
zu ergänzen beginnt und evakuiert

die Gegenwart im Unterholz für eine Geschichte
des Widerstands zum Beispiel, die mitläuft

durchs Vokabular, gegenüber den Hügel hinauf
zum römischen Weiler, wo wir den Tempel Dianas

sehen im Zitat und mit jedem Wort
ein Labyrinth, in dem die Zeit sich verliert,

bevor sie uns vor die Füße legt Wegwarte,
Patronen.


II


Patronen. Die Dämmerung ist wieder Schußfeld
gewesen. Doch jetzt ist das Gelände frei:

Die Hunde schlafen hinter den Steineichen,
an deren Blutstamm wir Hirschkäfer sammeln,

am Totholz Legenden vom Feuerflug. Die Hitze
schnürt ihr Korsett, staut Ginsterlicht auf,

Reisighaut, Hügel und Tal: eine Vertikalität
verlassen vom Wind. Gut organisiert

nehmen Ameisen Maß an unseren Füßen,
und wie eine Ausweichbewegung zieht deine Stimme

einen anderen Horizont. Fluchtpunkt ist die Artistik
der Vögel, die uns weiterführt zum Anblick einer

Schwalbe knapp über dem Pool: Ein Wellenmikado reflektiert
auf ihrer weißen Brust. So fliegt das Wasser davon, sagst du

mit einer Leichtigkeit, die ringsum abtauchen läßt Hügel,
Legenden.


III


Legenden. Ich denke an Wässergräben englischer
Gärten. Unbegehbar ihre eingebundene Weite,

und nur ein kleiner Schritt zu den Zwischenräumen
der Worte. Wieder sind es Motive der Entfernung,

die so nah ihre Muster aufschlagen: Der Segelfalter
legt seinen Halbmond in die Wölbung deiner Brauen,

berichtet vom Bogenschlag filigraner Lünetten. Später,
am Haus, bleibst du im Türrahmen gelehnt. Eine Figur

zwischen Kommen und Gehen, die hinunterschaut
zum versteinerten Fluß: Durchtrocknendes Licht, das ausblüht

Salz und jede Bewegung einzufärben droht ins Verharren.
Dann richten sich Fürstenhöfe ein auf den Hügeln,

arkadische Szenen, Märchenbilder, im Silber des Ölbaums
Tonwerte.
 

IV


Tonwerte. Längst haben sich Vannuccis Farben gelöst
von ihren Motiven, irren herum oder erforschen

den Zweifel. Wir kauen Rosmarinbrot.Du erzählst
von der Blütezeit piegaresischer Glasmacher,

als deine Worte abgleiten ins Schmirgeln
meiner Kiefer und einsetzt der Gesang der Stieglitze

vom Morgen, der scherbelnd im Halbschlaf
durch die Säulenzypressen fällt, als die Glocke

der Pfarrkirche mager zu nagen beginnt am Signalton
rangierender Baustofftransporter im Tal

und zehnmal die Zeit in der Zeit wiederholt. Wachwerden
hinter piegaresischem Glas, denke ich, als du

noch sagst: für die Domfenster verwendet, in
Orvieto.
 

V


Orvieto. Nachmittags im Kellersystem. Tuffgestein,
Porzellanerde, im Kühlfach der Gänge gestapelte

Fristen. Es verläuft noch etruskisches Wasser
unter den Einfluglöchern bei der Ankunft

im zehntausendfach gurrenden Vorratslager
für das Zentrum darüber, das sich ausspricht

im Blutwunder gegen Ketzer. Auf vulkanischem Fels
gehen wir an Deck. Das Schiff  aus Kalkstein, Basalt,

als wäre die arabische Schönheit gekommen,
und wir bewundern Signorellis Liebe zum Detail

abgründiger Menschennatur, während
draußen auf den Bildschirmen sich fortsetzt

die Anatomie der Übergriffe: In Genua,
sehen wir, werden Gefangene gemacht

zwischen Denken und Sprechen,
Tote.


VI


Tote. Wie liegengeblieben erscheint uns die Landschaft
auf dem Rückweg. Aufgerissen neben der Fahrbahn die Erde.

Kabeltrommeln, Verbindungsgräben. Für einen Augenblick
weißt du nicht, ist es Stau oder Prozession, was die Motoren

zueinander schiebt. Wir biegen ab in die späte Sonne.
In der Anlage Zypressen, nacktsamiges Immergrün,

flammende Kronen. Dein Schatten geht dir jetzt voran.
Schweigend sein Metronom, und längs der Körperlinien

lachsfarben unsere Aufschüttung der Lust. Wir krümmen
die Nacht, den Raum, das Fenster geöffnet. Später

blenden Scheinwerfer auf vom Hügel gegenüber, häuten
die Serpentine, und wir sehen uns wieder in einer Renaissance

des Lichts, verteilt zwischen Blüten und Wunden, so
biegsam.

© Jürgen Nendza
Extrait de: Haut und Serpentine
Weilerswist: Landpresse , 2004
Production audio: M.Mechner / literaturWERKstatt berlin 2005

Piegarská okna

I


Ohebný. Po škarpách hlídkuje divoký bodlák,
látku ale nedokáže potrhat,

nedokázal to tehdy ani dnes. Takže další
dotazy na vegetaci: zelený dub, macchie

mezi květy a šrámy, z níž vzpomínka
začíná doplňovat a evakuovat

přítomnost v křoví například
do jednoho příběhu vzpoury, který

probíhá slovníkem, nahoru přes protější pahorek
k římské osadě, kde vidíme

citovaný Dianin chrám a každým slovem labyrint,
v němž se ztrácí čas,

dřív než nám pod nohy rozhodí čekanky,
nábojnice.


II


Nábojnice. Stmívání opět poskytlo
prostor ke střelbě. Teď však je terén volný:

psi dřímou za zimními duby,
z jejichž krvavých kmenů sbíráme roháče

a s mrtvým dřevem legendy o letu jisker.
Teplota stoupá a šněruje si korzet, vzdouvá

světlo kručinek, kůru roští, vrch i údolí:
vertikalita opuštěná větrem. V bezchybné

součinnosti nám mravenci poměřují nohy
a jako posun výhybky přitahuje tvůj hlas

jiný obzor. Úběžníkem je vlaštovčí artistika,
která nás vede až k pohledu na jednu vlaštovku

těsně nad bazénem: reflexe mikáda vln
na bílé hrudi. Tak odlétá a mizí voda, říkáš

s lehkostí, s níž kolem nás zvolna mizí vrchy,
legendy.


III


Legendy. Na vodní strouhy anglických zahrad
myslím. Neschůdnost jejich regulované šíře

a jenom krůček k meziprostorům
slov. Opět jsou to motivy vzdálenosti,

které tu poblíž rozvinuly vzory: otakárek
složil svůj půlměsíc do vzklenutí tvých brv

a zkoumá oblouk lunet z filigránu. Pozděj,
u domu, se opíráš o veřeje. Postava mezi

příchodem a odchodem, jež shlíží
na zkamenělou řeku: Světlo jak troud

dokvétá solí a hrozí zbarvit každé gesto
v ustrnutí. Pak se na pahorcích tyčí knížecí dvory,

pastýřské scény, pohádkové obrazy, ve stříbře lolivovníku
tónování.


IV


Tónování. Už dávno se odpoutaly Vannucciho barvy
od svých motivů, bloudí kolkolem či zkoumají

pochybnosti. Žvýkáme rozmarínový chléb a ty vyprávíš
o zlaté době piegarských sklářů

a tvá slova kloužou do skřípotu
mých čelistí za stehličího zpěvu

o zítřku, jenž v střepech polospánkem
propadá sloupovím cypřišů, když zvon

farského kostela začíná nahlodávat signály
transportu stavebního materiálu v údolí

a desetkrát násobí čas časem. Procitnout
za piegarskými skly, říkám si, když ty

ještě prohodíš: jsou z nich chrámová okna
v Orvietu.


V


V Orvietu. Odpoledne ve sklepení. Tufová hornina,
porcelánová hlína, v mraznici chodeb uskladněné

lhůty. Pod průduchy proudí ještě
etruská voda. Tisícerými hlasy

vrká skladiště městského centra,
promlouvajícího zázraky krve

proti kacířům. Na sopečné skále
vycházíme na palubu. Loď z vápence a čediče,

jako by dorazila jakási arabská kráska
a my obdivujeme Signorelliho lásku k detailu

propastné lidské povahy, zatímco
venku na obrazovkách dál probíhá

anatomie přehmatů: v Janově dělají,
jak vidíme, z lidí zajaté

mezi myšlením a řečí,
mrtvé.


VI


Mrtvé. Na cestě zpět nám připadá krajina
jak utkvělá. Vedle vozovky zeje země.

Bubny kabelů, spojovací stoky. Na okamžik
nevíš, zda se motory sunou blíž k sobě

v zácpě či procesí. Zahýbáme do pozdního slunka.
V parku cypřiše, nahosemenné duby,

planoucí koruny. Stín teď běží před tebou.
Jeho metronom mlčí a podél linií těla

se vrší naše rozkoš v barvě lososa.
Zakřivená noc, prostor, otevřené okno. Pak

světlomety z protějšího vršku prudce stáhnou
kůži ze zákruty a my se opět ocitáme

v renesanci světla, mezi květy a šrámy, každý tak
ohebný.

Přeložila Michaela Jacobsenová