Michaela Jacobsenová 
Translator

on Lyrikline: 13 poems translated

from: allemand to: tchèque

Original

Translation

der veteranengarten

allemand | Jan Wagner

„Again he fighting with his foe, counts o’er his scars,
                      Tho‘ Chelsea’s now the seat of all his wars,
                      And fondly hanging on the lengthening tale,
                      Reslays his thousands o’er a mug of ale.“

                      - Sir John Soane, Inschrift im Summerhouse
                      des Royal Hospital, London -


die veteranen wachsen aus dem gras
empor in ihren ehrenuniformen;
die schweren messingknöpfe blinzeln matt
ins späte licht des nachmittags zurück.
sie wachsen aus dem gras wie in den mythen
das heer der ausgesäten drachenzähne.

die veteranen zeigen ihre zähne
auf fotos, die so braun wie altes gras
geworden sind – vergilbter noch als mythen.
der kampf, sagt jener grieche, ist der formen
beginn, und alles führt zu ihm zurück.
die veteranen steigen auf das matt-

erhorn ihrer erinnerung, das matt
im gegenlicht erstrahlt. die falschen zähne,
die längst schon in der ebene zurück-
geblieben sind. fast unbemerkt im gras
die enkel, glücklich mit geringsten formen
des spiels - ein gegensatz zum kaum bemühten

versuch der veteranen, sich beim mythen-
umrankten spiel der könige ins matt
zu setzen. (die die weißen steine formen
benutzen elfenbein und walroßzähne.)
im veteranengarten wächst das gras.
die schnecke gleitet in ihr haus zurück.

die veteranen denken oft zurück
und kaum nach vorne. so entstehen mythen.
die enkelkinder spielen auf dem gras
in das die kameraden bissen, matt
vom kampf. zu leben heißt: man muß die zähne
zusammenbeißen. und das schicksal formen.

die schwestern tragen weiße uniformen
und sind doch warm. sie rollen sie zurück
ins haus wenn erste sterne ihre zähne
entblößen, und ein ganzes heer von mythen
folgt ihnen auf die zimmer. wo es matt
war vom gewicht erhebt sich nun das gras.

die dunklen formen wandern übers gras -
man mag an zähne denken. oder mythen.
der könig bleibt zurück in seinem matt.

© Berlin Verlag
from: Guerickes Sperling
Berlin: Berlin Verlag, 2004
Audio production: Literaturwerkstatt Berlin 2010

zahrada veteránů

tchèque

„Again he fighting with his foe, counts o’er his scars,

                        Tho’ Chelsea’s now the seat of all his wars,

                        And fondly hanging on the lenghthening tale,

                        Reslays his thousands o’er a mug of ale.“

                        Sir John Soane, nápis v Summerhouse

                        Royal Hospital, Londýn


tyčí se zde, kde zelená se tráva,

každý se halí v čestnou uniformu;

knoflíky z mědi blyskotají mat-

ně, zrcadlí přísvit odpoledne zpět.

jak vojsko rostou, o němž mluví mýty,

z té trávy, do níž padly dračí zuby.


zde veteráni ukazují zuby

na snímcích hnědých jako stará tráva

a vybledlejších nade všechny mýty.

boj, pravil onen řek, ten určil formu

počátku, k němuž všechno kráčí zpět.

veteráni teď vyšli prozkoumat

co v protisvětle jeví se jak mat-


terhorn jejich vzpomínky. falešné zuby

za sebou dávno zanechali zpět

v nížině. a jejich vnuky pohltila tráva,

šťastné, když hra má jakoukoli formu –

s tím veteráni nechtějí nic mít, ti


se v královské hře obestřené mýty

snažili marně o to, dostat mat.

(kdo pro kameny bílé hledá formu,

má slonovinu, mroží kly a zuby.)

v zahradě veteránů bují tráva.

do svého domku vklouzl hlemýžď zpět.


veteráni se v mysli vrací zpět,

kupředu stěží. tak se rodí mýty.

vnuci si hrají tam, kde bují tráva

a leží druzi, bojem mdlí a mat-

ní. žít znamená: musíš zatnout zuby

a osudu dát jednou provždy formu.


sestřičky mají bílou uniformu,

a přece hřejí. teď je vezou zpět,

když první hvězdy obnažily zuby

a celé vojsko, které tvoří mýty,

je následuje ve chvatu a zmat-

ku. z tíže se zas pozvedá jen tráva.


teď temnou formu napůl skryje tráva –

snad jsou to zuby, snad jen pouhé mýty.

král zůstal zpět, kde obdržel svůj mat.

Přeložil Michaela Jacobsenová

botanischer garten

allemand | Jan Wagner

dabei, die worte an dich abzuwägen -
die paare schweigend auf geharkten wegen,
die beete laubbedeckt, die bäume kahl,
der zäune blüten schmiedeeisern kühl,
das licht aristokratisch fahl wie wachs -
sah ich am hügel gläsern das gewächs-
haus, seine weißen rippen, fin de siècle,
und dachte prompt an jene walskelette,
für die man sich als kind den hals verdrehte
in den museen, an unsichtbaren drähten,
daß sie zu schweben schienen, aufgehängt,
an jene ungetüme, zugeschwemmt
aus urzeittiefen einem küstenstrich,
erstickt an ihrem eigenen gewicht.

© Berlin Verlag
from: Guerickes Sperling
Berlin : Berlin Verlag, 2004
Audio production: Literaturwerkstatt Berlin 2010

botanická zahrada

tchèque

přemítám, co ti říci, neříci –

na cestách z písku páry mlčící,

spadané stromy, listí kryje zem,

na mřížích květy studí železem,

světlo jak z vosku, ušlechtilá běl –

na pahorku jsem skleník uviděl,

žebroví bílé, pravá secese,

a okamžitě rozpomněl jsem se

– jinak to nešlo – na velrybí skelet,

nad nímž jsme děti žasly rozechvěle,

když v muzeu se lehce vznášel shůry,

na všechny netvory a na nestvůry:

z pravěkých hlubin vyvrženy byly,

svou vlastní vahou se pak udusily.

Přeložil Michaela Jacobsenová

teebeutel

allemand | Jan Wagner

I

nur in sackleinen
gehüllt. kleiner eremit
in seiner höhle.


II

nichts als ein faden
führt nach oben. wir geben
ihm fünf minuten.

© Berlin Verlag
from: Achtzehn Pasteten
Berlin : Berlin Verlag, 2007
Audio production: Literaturwerkstatt Berlin 2010

pytlík čaje

tchèque

I

jenom do pytle

se halí. poustevníček

ve své sluji.

II

nahoru vede

jediné vlákno. dáme mu

pět minut.

Přeložil Michaela Jacobsenová

störtebeker

allemand | Jan Wagner

„Ich bin der neunte, ein schlechter Platz.
Aber noch läuft er.“

(Günter Eich)

noch läuft er, sieht der kopf dem körper zu
bei seinem vorwärtstaumel. aber wo
ist er, er selbst? in diesen letzten blicken
vom korb her oder in den blinden schritten?
ich bin der neunte und es ist oktober;
die kälte und das hanfseil schneiden tiefer
ins fleisch. wir knien, aufgereiht, in tupfern
von weiß die wolken über uns, als rupfe
man federvieh dort oben – wie vor festen
die frauen. vater, der mit bleichen fäusten
den stiel umfaßt hielt, und das blanke beil,
das zwinkerte im licht. das huhn derweil
lief blutig, flatternd, seinen weg zu finden
zwischen zwei welten, vorbei an uns johlenden kindern.

© Berlin Verlag
from: Guerickes Sperling
Berlin Verlag, 2004
Audio production: Literaturwerkstatt Berlin 2010

störtebeker

tchèque

„Jsem devátý, to není dobré místo.

                        Ale ještě běží.“

                        Günter Eich

ještě běží. hlava pozoruje tělo

jak potácí se vpřed. ale kde je

on sám? v posledních pohledech

z koše nebo krocích naslepo?

Jsem devátý a ke všemu je říjen;

hlouběj se vrývá chlad i konopný provaz.

klečíme v řadě, na nebi se houlí

chumáčky běli – chystají se hody

a škube drůbež? otec sevřel topůrko,

zbělely klouby, zaleskl se kov.

a zkrvavený kohout mezitím

pobíhal mezi bytím, nebytím

hledaje cestu mezi dvěma světy

kolem nás výskajících dětí.

Přeložil Michaela Jacobsenová

guerickes sperling

allemand | Jan Wagner

„...köstlicher als Gold, bar jeden
Werdens und Vergehens...“
- Otto von Guericke -

was ist das, unsichtbar und doch so mächtig,
daß keine kraft ihm widersteht? der kreis
von bürgern rund um meister guericke
und seine konstruktion: die vakuumpumpe,
die auf drei beinen in das zimmer ragt,
vollendet und mit der obszönen grazie
der mantis religiosa. messingglanz,
die kugel glas als rezipient: hier sitzt
der sperling, der wie eine weingeistflamme
zu flackern angefangen hat – die luft
die immer enger wird. vorm fenster reifen
die mirabellen, summt die wärme, wächst
das gras auf den ruinen. an der wand
ein kupferstich vom alten magdeburg.
die unbeirrbarkeit der pendeluhr,
diopter, pedometer, astrolabium;
der globus auf dem tisch, wo eben erst
neuseelands rückenflosse den pazifik
durchschnitten hat, und wie aus weiter ferne
das zähe trotten eines pferdefuhrwerks.
„dieser tote sperling“, flüstert einer,
„wird noch durch einen leeren himmel fliegen.“

© Berlin Verlag
from: Guerickes Sperling
Berlin : Berlin Verlag, 2004
Audio production: Literaturwerkstatt Berlin 2010

guerickův vrabec

tchèque

„dražší než zlato, mimo

všechen vznik i zánik…“

                           –Otto von Guericke –

co je to, neviditelné, a přece tolik

mocné, že je žádná síla nepřemůže?

měšťané stojí v kruhu kolem mistra

guericka a jeho aparátu:

vývěvy, co tu trčí na třech nohách

s obscénní, dokonalou grácií

kudlanky nábožné. měď pableskuje,

sklo koule jako recipient a v ní

vrabeček, co se jak lihový plamen

chvěje a chvěje – ubývá mu vzduchu.

a mirabelky zatím dozrávají

za oknem, kde bzučí teplo, tráva

porůstá sutiny a na stěně

rytina z mědi: starý magdeburg.

ta neomylnost astrolabia,

dioptru, krokoměru, pendlovek;

na stole globus, na němž nový zéland

svou hřbetní ploutví v tuto chvíli proťal

pacifik – z velké dálky doléhá

úporný dusot zapřažených koní.

„ten mrtvý vrabec,“ řekl někdo šeptem,

„poletí ještě do prázdného nebe.“

Přeložil Michaela Jacobsenová

Ende August

allemand | Günter Eich

Mit weißen Bäuchen hängen die toten Fische
zwischen Entengrütze und Schilf.
Die Krähen haben Flügel, dem Tod zu entrinnen.
Manchmal weiß ich, daß Gott
am meisten sich sorgt um das Dasein der Schnecke.
Er baut ihr ein Haus. Uns aber liebt er nicht.

Eine weiße Staubfahne zieht am Abend der Omnibus,
wenn er die Fußballmannschaft heimfährt.
Der Mond glänzt im Weidengestrüpp,
vereint mit dem Abendstern.
Wie nahe bist du, Unsterblichkeit, im Fledermausflügel,
im Scheinwerfer-Augenpaar,
das den Hügel herab sich naht.

© Suhrkamp Verlag Frankfurt am Main 1973
from: Botschaften des Regens (1955)
Heute in: Günter Eich. Gesammelte Werke. Band I. Die Gedichte – Die Maulwürfe.
Frankfurt am Main: Suhrkamp Verlag, 1973
Audio production: CD Günter Eich. Gedichte/Ein Traum am Edsin-Gol.
München: NOA NOA Hör-Buchedition 2002
© Suhrkamp Verlag GmbH & Co. KG, Frankfurt am Main

Koncem srpna

tchèque

Bílými bříšky visí mrtvé ryby
mezi žabincem a rákosem.
Vrány mají křídla, aby unikly smrti.
Občas vím, že Bůh se stará
ze všeho nejvíc o bytí šneka.
Staví mu dům. Nás ale nemiluje.

Bílou vlajkou prachu mává večer autobus,
když veze domů fotbalové mužstvo.
Ve vrbinách se třpytí měsíc
spolčený s večernicí.
Jak blízko jsi, nesmrtelnosti, v křídle netopýřím,
v páru očí-reflektorů,
které se blíží po úbočí dolů.

přeložila Michaela Jacobsenová
Günter Eich: Víceméně. Odeon, Praha 1987

Weg zum Bahnhof

allemand | Günter Eich

Noch schweigt die Fabrik,
verödet im Mondschein.
Das Frösteln des Morgens
wollt ich gewohnt sein!

Rechts in der Jacke
die Kaffeeflasche,
die frierende Hand
in der Hosentasche,

so ging ich halb schlafend
zum Sechsuhrzug,
mich griffe kein Trauern,
ich war mir genug.

Nun aber rührt der warme Hauch
aus den Bäckerein
mein Herz wie eine Zärtlichkeit
und ich kann nicht gelassen sein.

© Suhrkamp Verlag Frankfurt am Main 1973
from: Untergrundbahn (1949)
Heute in: Günter Eich. Gesammelte Werke. Band I. Die Gedichte – Die Maulwürfe.
Frankfurt am Main: Suhrkamp Verlag, 1973
Audio production: CD Günter Eich. Gedichte/Ein Traum am Edsin-Gol.
München: NOA NOA Hör-Buchedition 2002
© Suhrkamp Verlag GmbH & Co. KG, Frankfurt am Main

Cestou k nádraží

tchèque

Továrna mlčí, pustá
ve svitu měsíce.
Jak málo se mi zrána
do chladu vyjít chce!

Termosku s kávou
napravo v saku,
s rukama v kapsách
si kráčím k vlaku

v šest nula nula
a v chůzi napůl spím,
jak bych nic nežádal,
po ničem neteskním.

Vtom jako něžná lichotka
se do srdce náhle vlije
van vlahé vůně z pekáren
a pryč je má apatie.

přeložila Michaela Jacobsenová
Günter Eich: Víceméně. Odeon, Praha 1987

Tage mit Hähern

allemand | Günter Eich

Der Häher wirft mir
die blaue Feder nicht zu.

In die Morgendämmerung kollern
die Eicheln seiner Schreie.
Ein bitteres Mehl, die Speise
des ganzen Tags.

Hinter dem roten Laub
hackt er mit hartem Schnabel
tagsüber die Nacht
aus Ästen und Baumfrüchten,
ein Tuch, das er über mich zieht.

Sein Flug gleicht dem Herzschlag.
Wo schläft er aber
und wem gleicht sein Schlaf?
Ungesehen liegt in der Finsternis
die Feder vor meinem Schuh.

© Suhrkamp Verlag Frankfurt am Main 1973
from: Botschaften des Regens (1955)
Heute in: Günter Eich. Gesammelte Werke. Band I. Die Gedichte – Die Maulwürfe.
Frankfurt am Main: Suhrkamp Verlag, 1973
Audio production: CD Günter Eich. Gedichte/Ein Traum am Edsin-Gol.
München: NOA NOA Hör-Buchedition 2002
© Suhrkamp Verlag GmbH & Co. KG, Frankfurt am Main

Dny se sojkami

tchèque

Sojka mi neshodí
své modré pírko.

Do svítání se koulejí
žaludy jejího křiku.
Hořká mouka, potrava
na celý den.

V rudém listoví
ostrým zobákem
ve dne klove noc
z haluzí a plodů,
háv, jímž mne halí.

Její let se podobá tlukotu srdce.
Kde však přespává
a čemu se podobá její spánek?
Nepovšimnuto leží v temnotě
pírko před mou botou.

přeložila Michaela Jacobsenová
Günter Eich: Víceméně. Odeon, Praha 1987

Himbeerranken

allemand | Günter Eich

Der Wald hinter den Gedanken,
die Regentropfen an ihnen
und der Herbst, der sie vergilben läßt –

ach, Himbeerranken aussprechen,
dir Beeren ins Ohr flüstern,
die roten, die ins Moos fielen.

Dein Ohr versteht sie nicht,
mein Mund spricht sie nicht aus,
Worte halten ihren Verfall nicht auf.

Hand in Hand zwischen undenkbaren Gedanken.
Im Dickicht verliert sich die Spur.
Der Mond schlägt sein Auge auf,
gelb und für immer.

© Suhrkamp Verlag Frankfurt am Main 1973
from: Botschaften des Regens (1955)
Heute in: Günter Eich. Gesammelte Werke. Band I. Die Gedichte – Die Maulwürfe.
Frankfurt am Main: Suhrkamp Verlag, 1973
Audio production: CD Günter Eich. Gedichte/Ein Traum am Edsin-Gol.
München: NOA NOA Hör-Buchedition 2002
© Suhrkamp Verlag GmbH & Co. KG, Frankfurt am Main

Maliní

tchèque

Les na pozadí myšlenek,
na nich kapičky deště
a podzim, jímž žloutnou –

ach, umět vyslovit maliny,
plody ti pošeptat do ouška,
ty rudé, co upadly do mechu.

Tvé ucho jim neporozumí,
má ústa je nevysloví,
slova nezadrží jejich zánik.

Dlaň v dlani uprostřed nemyslitelných myšlenek.
Stopa se ztrácí v křoví.
Měsíc rozvírá oko,
žluté a provždy.

přeložila Michaela Jacobsenová
Günter Eich: Víceméně. Odeon, Praha 1987

Botschaften des Regens

allemand | Günter Eich

Nachrichten, die für mich bestimmt sind,
weitergetrommelt von Regen zu Regen,
von Schiefer- zu Ziegeldach,
eingeschleppt wie eine Krankheit,
Schmuggelgut, dem überbracht,
der es nicht haben will –

Jenseits der Wand schallt das Fensterblech,
rasselnde Buchstaben, die sich zusammenfügen,
und der Regen redet
in der Sprache, von welcher ich glaubte,
niemand kenne sie außer mir –

Bestürzt vernehme ich
die Botschaften der Verzweiflung,
die Botschaften der Armut
und die Botschaften des Vorwurfs.
Es kränkt mich, daß sie an mich gerichtet sind,
denn ich fühle mich ohne Schuld.

Ich spreche es laut aus,
daß ich den Regen nicht fürchte und seine Anklagen
und den nicht, der sie mir zuschickte,
daß ich zu guter Stunde
hinausgehen und ihm antworten will.

© Suhrkamp Verlag Frankfurt am Main 1973

from: Botschaften des Regens (1955)
Heute in: Günter Eich. Gesammelte Werke. Band I. Die Gedichte – Die Maulwürfe.
Frankfurt am Main: Suhrkamp Verlag, 1973
Audio production: CD Günter Eich. Gedichte/Ein Traum am Edsin-Gol.
München: NOA NOA Hör-Buchedition 2002
© Suhrkamp Verlag GmbH & Co. KG, Frankfurt am Main

Vzkazy deště

tchèque

Vzkazy, jež jsou mi určeny,
vybubnovávané od deště k dešti,
od břidlicové střechy k střeše z tašek,
zavlečené jak nemoc,
kontraband doručený tomu,
kdo o něj nestojí –

Za zdí rachotí okenní plech,
řinčící písmena, jež se spojují,
a déšť hovoří
řečí, o níž jsem soudil,
že jí nikdo kromě mne nerozumí –

Ohromen naslouchám
vzkazům zoufalství,
vzkazům chudoby,
vzkazům výčitky.
Dotýká se mě, že jsem jejich adresátem,
neboť se necítím vinen.

Říkám nahlas,
že se nebojím deště a jeho předhůzek,
ani toho, kdo mi je posílá,
a že v pravou chvíli
vyjdu a zodpovím se.

přeložila Michaela Jacobsenová
Günter Eich: Víceméně. Odeon, Praha 1987

D-Zug München-Frankfurt

allemand | Günter Eich

Die Donaubrücke von Ingolstadt,
Das Altmühltal, Schiefer bei Solnhofen,
in Treuchtlingen Anschlußzüge –

Dazwischen
Wälder, worin der Herbst verbrannt wird,
Landstraßen in den Schmerz,
Gewölk, das an Gespräche erinnert,
flüchtige Dörfer, von meinem Wunsch erbaut,
in der Nähe deiner Stimme zu altern.

Zwischen den Ziffern der Abfahrtszeiten
breiten sich die Besitztümer unserer Liebe aus.
Ungetrennt
bleiben darin die Orte der Welt,
nicht vermessen und unauffindbar.

Der Zug aber
treibt an Gunzenhausen und Ansbach
und an Mondlandschaften der Erinnerung
- der sommerlich gewesene Gesang
der Frösche von Ornbau -
vorbei.

© Suhrkamp Verlag Frankfurt am Main 1973

from: Botschaften des Regens (1955)
Heute in: Günter Eich. Gesammelte Werke. Band I. Die Gedichte – Die Maulwürfe.
Frankfurt am Main: Suhrkamp Verlag, 1973
Audio production: CD Günter Eich. Gedichte/Ein Traum am Edsin-Gol.
München: NOA NOA Hör-Buchedition 2002
© Suhrkamp Verlag GmbH & Co. KG, Frankfurt am Main

Rychlík Mnichov-Frankfurt

tchèque

Ingolstadt s mostem přes Dunaj,
Altmühlské údolí, břidlice u Solnhofenu,
přípoje v Treuchtlingenu –

Mezitím
lesy, v nichž je spalován podzim,
silnice do bolesti,
oblaka připomínající rozhovory,
prchavé vísky zbudované mou touhou
stárnout nablízku tvému hlasu.

Mezi časy odjezdů
se rozprostírají državy naší lásky.
Nerozdělená
v nich zůstávají místa světa,
k nezměření a nenalezení.

Vlak se však
žene na Gunzenhausen a Ansbach
a měsíční krajiny vzpomínky
– s létem minulý
zpěv žab z Ornbau –
nechává za sebou.

přeložila Michaela Jacobsenová
Günter Eich: Víceméně. Odeon, Praha 1987

Ende eines Sommers

allemand | Günter Eich

Wer möchte leben ohne den Trost der Bäume!

Wie gut, daß sie am Sterben teilhaben!
Die Pfirsiche sind geerntet, die Pflaumen färben sich,
während unter dem Brückenbogen die Zeit rauscht.

Dem Vogelzug vertraue ich meine Verzweiflung an.
Er mißt seinen Teil von Ewigkeit gelassen ab.
Seine Strecken
werden sichtbar im Blattwerk als dunkler Zwang,
die Bewegung der Flügel färbt die Früchte.

Es heißt Geduld haben.
Bald wird die Vogelschrift entsiegelt,
unter der Zunge ist der Pfennig zu schmecken.

© Suhrkamp Verlag Frankfurt am Main 1973

from: Botschaften des Regens (1955)
Heute in: Günter Eich. Gesammelte Werke. Band I. Die Gedichte – Die Maulwürfe.
Frankfurt am Main: Suhrkamp Verlag, 1973
Audio production: CD Günter Eich. Gedichte/Ein Traum am Edsin-Gol.
München: NOA NOA Hör-Buchedition 2002
© Suhrkamp Verlag GmbH & Co. KG, Frankfurt am Main

Konec jednoho léta

tchèque

Kdo by chtěl žít bez útěchy stromů!

Jak dobře, že mají podíl na smrti!
Broskve jsou očesány, švestky modrají,
pod obloukem mostu mezitím hučí čas.

Své zoufalství svěřuji tažným ptákům.
Poklidně si vyměřují svůj díl věčnosti.
Jejich dráhy
zrcadlí listoví jak temné tíhnutí,
pohyb křídel zbarvuje plody.

Jenom strpení.
Ptačí písmo bude vbrzku rozpečetěno,
pod jazykem je cítit groš.

přeložila Michaela Jacobsenová
Günter Eich: Víceméně. Odeon, Praha 1987

Piegaresische Fenster I-VI

allemand | Jürgen Nendza

I


Biegsam. Den Wegrand patrouilliert die Wilde Karde,
aber sie reicht nicht aus zum Aufkratzen des Stoffes,

damals nicht, heute nicht. Also weiter  
Anfragen an die Vegetation: Immergrün, Macchia

zwischen Blüten und Wunden, aus der die Erinnerung
zu ergänzen beginnt und evakuiert

die Gegenwart im Unterholz für eine Geschichte
des Widerstands zum Beispiel, die mitläuft

durchs Vokabular, gegenüber den Hügel hinauf
zum römischen Weiler, wo wir den Tempel Dianas

sehen im Zitat und mit jedem Wort
ein Labyrinth, in dem die Zeit sich verliert,

bevor sie uns vor die Füße legt Wegwarte,
Patronen.


II


Patronen. Die Dämmerung ist wieder Schußfeld
gewesen. Doch jetzt ist das Gelände frei:

Die Hunde schlafen hinter den Steineichen,
an deren Blutstamm wir Hirschkäfer sammeln,

am Totholz Legenden vom Feuerflug. Die Hitze
schnürt ihr Korsett, staut Ginsterlicht auf,

Reisighaut, Hügel und Tal: eine Vertikalität
verlassen vom Wind. Gut organisiert

nehmen Ameisen Maß an unseren Füßen,
und wie eine Ausweichbewegung zieht deine Stimme

einen anderen Horizont. Fluchtpunkt ist die Artistik
der Vögel, die uns weiterführt zum Anblick einer

Schwalbe knapp über dem Pool: Ein Wellenmikado reflektiert
auf ihrer weißen Brust. So fliegt das Wasser davon, sagst du

mit einer Leichtigkeit, die ringsum abtauchen läßt Hügel,
Legenden.


III


Legenden. Ich denke an Wässergräben englischer
Gärten. Unbegehbar ihre eingebundene Weite,

und nur ein kleiner Schritt zu den Zwischenräumen
der Worte. Wieder sind es Motive der Entfernung,

die so nah ihre Muster aufschlagen: Der Segelfalter
legt seinen Halbmond in die Wölbung deiner Brauen,

berichtet vom Bogenschlag filigraner Lünetten. Später,
am Haus, bleibst du im Türrahmen gelehnt. Eine Figur

zwischen Kommen und Gehen, die hinunterschaut
zum versteinerten Fluß: Durchtrocknendes Licht, das ausblüht

Salz und jede Bewegung einzufärben droht ins Verharren.
Dann richten sich Fürstenhöfe ein auf den Hügeln,

arkadische Szenen, Märchenbilder, im Silber des Ölbaums
Tonwerte.
 

IV


Tonwerte. Längst haben sich Vannuccis Farben gelöst
von ihren Motiven, irren herum oder erforschen

den Zweifel. Wir kauen Rosmarinbrot.Du erzählst
von der Blütezeit piegaresischer Glasmacher,

als deine Worte abgleiten ins Schmirgeln
meiner Kiefer und einsetzt der Gesang der Stieglitze

vom Morgen, der scherbelnd im Halbschlaf
durch die Säulenzypressen fällt, als die Glocke

der Pfarrkirche mager zu nagen beginnt am Signalton
rangierender Baustofftransporter im Tal

und zehnmal die Zeit in der Zeit wiederholt. Wachwerden
hinter piegaresischem Glas, denke ich, als du

noch sagst: für die Domfenster verwendet, in
Orvieto.
 

V


Orvieto. Nachmittags im Kellersystem. Tuffgestein,
Porzellanerde, im Kühlfach der Gänge gestapelte

Fristen. Es verläuft noch etruskisches Wasser
unter den Einfluglöchern bei der Ankunft

im zehntausendfach gurrenden Vorratslager
für das Zentrum darüber, das sich ausspricht

im Blutwunder gegen Ketzer. Auf vulkanischem Fels
gehen wir an Deck. Das Schiff  aus Kalkstein, Basalt,

als wäre die arabische Schönheit gekommen,
und wir bewundern Signorellis Liebe zum Detail

abgründiger Menschennatur, während
draußen auf den Bildschirmen sich fortsetzt

die Anatomie der Übergriffe: In Genua,
sehen wir, werden Gefangene gemacht

zwischen Denken und Sprechen,
Tote.


VI


Tote. Wie liegengeblieben erscheint uns die Landschaft
auf dem Rückweg. Aufgerissen neben der Fahrbahn die Erde.

Kabeltrommeln, Verbindungsgräben. Für einen Augenblick
weißt du nicht, ist es Stau oder Prozession, was die Motoren

zueinander schiebt. Wir biegen ab in die späte Sonne.
In der Anlage Zypressen, nacktsamiges Immergrün,

flammende Kronen. Dein Schatten geht dir jetzt voran.
Schweigend sein Metronom, und längs der Körperlinien

lachsfarben unsere Aufschüttung der Lust. Wir krümmen
die Nacht, den Raum, das Fenster geöffnet. Später

blenden Scheinwerfer auf vom Hügel gegenüber, häuten
die Serpentine, und wir sehen uns wieder in einer Renaissance

des Lichts, verteilt zwischen Blüten und Wunden, so
biegsam.

© Jürgen Nendza
from: Haut und Serpentine
Weilerswist: Landpresse , 2004
Audio production: M.Mechner / literaturWERKstatt berlin 2005

Piegarská okna

tchèque

I


Ohebný. Po škarpách hlídkuje divoký bodlák,
látku ale nedokáže potrhat,

nedokázal to tehdy ani dnes. Takže další
dotazy na vegetaci: zelený dub, macchie

mezi květy a šrámy, z níž vzpomínka
začíná doplňovat a evakuovat

přítomnost v křoví například
do jednoho příběhu vzpoury, který

probíhá slovníkem, nahoru přes protější pahorek
k římské osadě, kde vidíme

citovaný Dianin chrám a každým slovem labyrint,
v němž se ztrácí čas,

dřív než nám pod nohy rozhodí čekanky,
nábojnice.


II


Nábojnice. Stmívání opět poskytlo
prostor ke střelbě. Teď však je terén volný:

psi dřímou za zimními duby,
z jejichž krvavých kmenů sbíráme roháče

a s mrtvým dřevem legendy o letu jisker.
Teplota stoupá a šněruje si korzet, vzdouvá

světlo kručinek, kůru roští, vrch i údolí:
vertikalita opuštěná větrem. V bezchybné

součinnosti nám mravenci poměřují nohy
a jako posun výhybky přitahuje tvůj hlas

jiný obzor. Úběžníkem je vlaštovčí artistika,
která nás vede až k pohledu na jednu vlaštovku

těsně nad bazénem: reflexe mikáda vln
na bílé hrudi. Tak odlétá a mizí voda, říkáš

s lehkostí, s níž kolem nás zvolna mizí vrchy,
legendy.


III


Legendy. Na vodní strouhy anglických zahrad
myslím. Neschůdnost jejich regulované šíře

a jenom krůček k meziprostorům
slov. Opět jsou to motivy vzdálenosti,

které tu poblíž rozvinuly vzory: otakárek
složil svůj půlměsíc do vzklenutí tvých brv

a zkoumá oblouk lunet z filigránu. Pozděj,
u domu, se opíráš o veřeje. Postava mezi

příchodem a odchodem, jež shlíží
na zkamenělou řeku: Světlo jak troud

dokvétá solí a hrozí zbarvit každé gesto
v ustrnutí. Pak se na pahorcích tyčí knížecí dvory,

pastýřské scény, pohádkové obrazy, ve stříbře lolivovníku
tónování.


IV


Tónování. Už dávno se odpoutaly Vannucciho barvy
od svých motivů, bloudí kolkolem či zkoumají

pochybnosti. Žvýkáme rozmarínový chléb a ty vyprávíš
o zlaté době piegarských sklářů

a tvá slova kloužou do skřípotu
mých čelistí za stehličího zpěvu

o zítřku, jenž v střepech polospánkem
propadá sloupovím cypřišů, když zvon

farského kostela začíná nahlodávat signály
transportu stavebního materiálu v údolí

a desetkrát násobí čas časem. Procitnout
za piegarskými skly, říkám si, když ty

ještě prohodíš: jsou z nich chrámová okna
v Orvietu.


V


V Orvietu. Odpoledne ve sklepení. Tufová hornina,
porcelánová hlína, v mraznici chodeb uskladněné

lhůty. Pod průduchy proudí ještě
etruská voda. Tisícerými hlasy

vrká skladiště městského centra,
promlouvajícího zázraky krve

proti kacířům. Na sopečné skále
vycházíme na palubu. Loď z vápence a čediče,

jako by dorazila jakási arabská kráska
a my obdivujeme Signorelliho lásku k detailu

propastné lidské povahy, zatímco
venku na obrazovkách dál probíhá

anatomie přehmatů: v Janově dělají,
jak vidíme, z lidí zajaté

mezi myšlením a řečí,
mrtvé.


VI


Mrtvé. Na cestě zpět nám připadá krajina
jak utkvělá. Vedle vozovky zeje země.

Bubny kabelů, spojovací stoky. Na okamžik
nevíš, zda se motory sunou blíž k sobě

v zácpě či procesí. Zahýbáme do pozdního slunka.
V parku cypřiše, nahosemenné duby,

planoucí koruny. Stín teď běží před tebou.
Jeho metronom mlčí a podél linií těla

se vrší naše rozkoš v barvě lososa.
Zakřivená noc, prostor, otevřené okno. Pak

světlomety z protějšího vršku prudce stáhnou
kůži ze zákruty a my se opět ocitáme

v renesanci světla, mezi květy a šrámy, každý tak
ohebný.

Přeložila Michaela Jacobsenová