Tadeusz Dąbrowski

* * *

I scanned my photograph from the first year
at primary school: crookedly cut fringe, chubby
little cheeks, a slightly bitten lip,

frighteningly trusting eyes. Gradually I move along
the contrast bar and out of the milky nothingness emerges
a shape that becomes real half way

down the scale, then sinks into the background again. Happy
is he who dies in this way. And now I’m looking in the mirror
and I have to agree to a few wrinkles that

weren’t there not long ago (could they ever
have not been there?). So that’s me, me again, all me,
including the acne scar, the hole in my tooth, and

one day, perhaps, the hole where a tooth has gone. Too much
of that me for me to take in, accept as my own.
Bearing in mind that we are only at the body.

* * *

Poskeniral sem svojo fotografijo iz prvega razreda
osnovne šole: postrani pristrižen šop las,
debela lica, nežno pogrizena ustnica,

presenetljivo zaupljive oči. Počasi premikam
kontrast in iz mlečne praznine se izlušči
oblika, ki postane razpoznavna na polovici

lestvice, potem pa spet potone v ozadje. Srečen je,
kdor tako umre. Zdaj pa gledam v ogledalo
in pristati moram na nekaj gubic, ki jih še

pred kratkim ni bilo (ali je sploh mogoče,
da jih ni bilo?). Torej sem jaz, spet jaz, vse to jaz,
tudi z brazgotino od mozolja, luknjo v zobu,

in enkrat, mogoče – luknjo od zoba. Preveč
tega jaza, da bi ga lahko dojel, vzel za svojega.
Posebej, če vemo, da smo šele pri telesu.

* * *

J’ai scanné ma photo
de CP : raie de travers, grosses
joues, lèvres délicatement mordues,

et ces yeux affreusement confiants. Peu à peu, je déplace
le curseur du contraste et du néant laiteux s’extrait
une forme qui devient réelle à la moitié

de l’échelle puis de nouveau sombre dans le fond. Heureux
qui meurt de la sorte. Et maintenant je regarde dans le miroir
et dois m’accommoder de quelques rides qui

il y a peu n’existaient pas (ce peut-il vraiment
qu’elles n’aient pas existé auparavant ?). Me voilà donc, de nouveau moi, entièrement moi,
y compris la cicatrice laissée par l’acné, le trou dans la dent, et

un jour peut-être le trou laissé par la dent. Trop de
ce moi pour que je puisse en faire le tour, le prendre sur moi.
D’autant que nous n’en sommes toujours qu’au corps.

* * *

Naskenoval jsem svoji fotku z první třídy
základky: křivě zastřižená ofina, tlusté
tváře, poněkud sevřené rty a

děsně důvěřivé oči. Zvolna posouvám
kontrastní linku a z mléčné nicoty se vynořuje
tvar, který se stává reálný v polovině

stupnice a pak znovu splývá s pozadím. Šťastný,
kdo takhle umírá. Ale teď se dívám do zrcadla
a musím se smířit s několika vráskami, které

jsem nedávno neměl (cožpak jsem je někdy mohl
nemít?). Jsem to přece já, stále já, celý já,
i s tou jizvou po furunklu, dírou v zubu a

jednou snad i dírou po zubu. Až příliš je toho
já, než bych je mohl obsáhnout a přijmout za své.
A to jsme, pěkně prosím, teprve u těla.