Krešimir Bagić

I was listening to fierce sad stories
In a twilight suburb, stories
Drowned in tics and alcohol.
While the faces of those present
Were swallowed by tobacco smoke
They would show me the door,
Toss me into the street,
From the mountain into a cave,
Promise warm lodging, pleasures,
Insult me, steal my breath away.

How do you get out of your neighbour’s cupboard?
Who lost their innocence after a pasty?
How do you earn one hundred thousand nothings?
Where is Božo?
A life for the General!?

I was listening, I say, to fierce sad stories
In a twilight suburb, stories
Drowned in tics and alcohol.
Years later, the tramp’s words
And the policeman’s words, love scenes
And scenes of violence settled
In the rose of the evening
Which feeds me,
Which I cannot escape.

How do you get out of your neighbour’s cupboard?
Who lost their innocence after a pasty?
How do you earn one hundred thousand nothings?
Where is Božo?
A life for the General!?

Well, I have only one story now
Which has overtaken me entirely.
No longer can I pluck the petals, forget the face of the man
Giving a speech outside the inn windows.
Each night the rose repeats to me:
This world is a spider’s web
Into which you weave yourself
As soon as you stop fearing the spider.
Although it existed before you,
You think you were the one that began to weave it.

Yes. I listened long to fierce sad stories
In a twilight suburb, stories
Drowned in tics and alcohol.
Now they are my horizon and my border.
And native land, which I bear with me
Into the heart of the city like an identity card.
If anyone there asks me who I am
I shall tell him without hesitation

How to get out of your neighbour’s cupboard
Who lost their innocence after a pasty
How to earn one hundred thousand nothings
Where Božo is . . .

Slýchával jsem v přítmí předměstí
příběhy smutné a kruté,
nasáklé křečovitými gesty a alkoholem.
Zatímco by dým z cigaret
pohlcoval tváře přítomných,
házely mě z tržnice na ulici,
z hor do jeskyně,
slibovaly teplé lůžko a slast,
urážely, braly dech.

Jak se dostat ze sousedovy skříně?
Kdo přišel o poctivost, když snědl burek?
Jak vydělat sto tisíc čehosi?
Kde je Božo?
Život za generála!?

Slýchával jsem, říkám, v přítmí předměstí
příběhy smutné a kruté,
nasáklé křečovitými gesty a alkoholem.
Po letech, slova bezdomovce
a slova policajta, milostné scény
a scény násilí se zabydlely
ve večerní růži,
která mě sytí,
před níž nemůžu utéct.

Jak se dostat ze sousedovy skříně?
Kdo přišel o poctivost, když snědl burek?
Jak vydělat sto tisíc čehosi?
Kde je Bóžo?
Život za generála!?
Dnes opravdu vlastním pouze jediný příběh,
který mě úplně pohltil.
Už nemůžu utrhnout okvětní lístek, zapomenout na tvář člověka,
který řeční před okny hospod.
Růže mi každou noc opakuje:
Tento svět je pavučina,
do níž se chytíš,
jakmile se přestaneš bát pavouka.
Přestože existuje dřív než ty,
jsi přesvědčen, že právě ty ji
začínáš tkát.
Ano. V přítmí předměstí
jsem dlouho slýchával příběhy smutné a kruté,
nasáklé alkoholem a křečovitými gesty.
Ony jsou ted' mým obzorem i mým omezením.
A domovem, který jako občanský průkaz,
nosím do středu města.
A když se mě tam někdo zeptá, kdo jsem,
bez váhání mu povím,
jak se dostat ze sousedovy skříně
kdo přišel o poctivost,
když snědl burek jak vydělat sto tisíc čehosi
kde je Božo...

Počúval som v prítmí predmestia
smutné aj kruté príbehy,
presiaknuté kŕčovitými gestami a alkoholom.
Ked‘ tabakový dym
pohlcoval tváre prítomných,
vyhadzovali ma tie príbehy z tržnice na ulicu,
z hory do jaskyne,
boli prísl‘ubom teplého lôžka a pôžitku,
ubližovali, vyrážali dych.

Ako vyjst‘ zo susedovej skrine?
Kto stratil nevinnost‘ po bureku?
Ako zarobit' stotisíc niečoho?
Kde je Božo?
Život za generála?

Počúval som, vravím, v prítmí predmestia
smutné aj kruté príbehy,
presiaknuté kŕčovitými gestami a alkoholom.
Po rokoch slová bezdomovca
a slová policajta, l‘úbostné scény
a výjavy násilia sa usadili
vo večernej ruži,
ktorá ma kŕmi,
ktorej nemôžem ujst‘.

Ako vyjst‘ zo susedovej skrine?
Kto stratil nevinnost‘ po bureku?
Ako zarobit' stotisíc niečoho?
Kde je Božo?
Život za generála?

Dnes vlastním fakticky iba jeden príbeh,
čo ma celkom opantal.
Nemôžem už odtrhnút‘ lupienok, zabudnút‘ na tvár človeka,
čo plamenne prednáša pred výkladmi hostincov.
Každú noc mi ruža opakuje:
Tento svet je pavúčia siet‘,
do ktorej sa zapletieš,
len čo sa prestaneš bát‘ pavúka.
Aj ked‘ tu bola už pred tebou,
si presvedčený, že akurát ty si ju začal pliest‘.

Áno. V prítmí predmestia
som dlho počúval smutné a kruté príbehy,
presiaknuté alkoholom a kŕčovitými gestami.
Teraz sú ony mojím horizontom a hranicou.
A domov, ktorý si, ako občiansky,
nesiem do centra mesta,
ak sa ma tam niekto opýta, kto som,
bez váhania mu porozprávam,

ako vyjst‘ zo susedovej skrine,
kto stratil nevinnost‘ po bureku,
ako zarobit' stotisíc niečoho,
kde je Božo?

Trist und heftig waren die Geschichten,
die ich im Halbdunkel der Vorstadt hörte,
durchtränkt von krampfhaften Gesten und Alkohol.
Während der Tabakqualm
die Gesichter der Anwesenden zerfraß,
warfen sie mich vom Markt auf die Straße,
vom Berg in die Höhle,
verhießen ein warmes Bett und Lust,
beleidigten, machten atemlos.

Wie kann man den Schrank des Nachbarn verlassen?
Wer verlor die Jungfräulichkeit nach einem Börek?
Wie kann man hunderttausend von irgendetwas verdienen?
Wo steckt Božo?
Das Leben für den General!?

Trist und heftig waren die Geschichten,
die ich, wie gesagt, im Halbdunkel der Vorstadt hörte,
durchtränkt von krampfhaften Gesten und Alkohol.
Mit den Jahren besiedelten die Worte des Penners
und die Worte des Polizisten, Liebesszenen
und Szenen der Gewalt,
die Abendrose,
die mich ernährt
und der ich nicht entkommen kann.

Wie kann man den Schrank des Nachbarn verlassen?
Wer verlor die Jungfräulichkeit nach einem Börek?
Wie kann man hunderttausend von irgendetwas verdienen?
Wo steckt Božo?
Das Leben für den General!?

Eigentlich besitze ich jetzt nur eine Geschichte,
die mich völlig besessen macht.
Ich kann die Blüte nicht mehr abreißen, das Gesicht des Mannes nicht mehr vergessen,
der Reden vor den Fenstern der Gaststätten hält.
Jede Nacht aufs Neue wiederholt die Rose:
Diese Welt ist ein Spinnennetz,
in dem du dich verhedderst,
sobald du aufhörst, dich vor Spinnen zu fürchten.
Obwohl er vor dir da war,
bist du überzeugt, dass ausgerechnet du ihn zu spinnen beginnst.

Jawohl.  Trist und heftig waren die Geschichten,
die ich im Halbdunkel der Vorstadt hörte,
durchtränkt von krampfhaften Gesten und Alkohol.
Jetzt stellen sie meinen Ausblick und meine Grenze dar.
Und die Heimat, die ich, wie den Personalausweis
mit mir ins Zentrum der Stadt trage.
Sollte mich dort jemand fragen, wer ich bin,
werde ich ihm unverzüglich erzählen,

wie man den Schrank des Nachbarn verlassen kann
wer die Jungfräulichkeit nach einem Börek verloren hat
wie man hunderttausend von irgendetwas verdienen kann
wo Božo steckt...