Johanna Venho

Tady je Světlo a podniká výlety po souostroví:
po krajkovém pobřeží, po okraji
smažících se lívanců. Tady je Světlo, je to
průhledné dítě, má roztřepené okraje
a vydává se na cestu, nafukovací přívoz, jola důvěřující větru.
Vůbec ničeho si není vědomo. V zamyšlení
ochutnává zelené řasy z pobřežních kamenů,
čistí si zuby slanou vodou. Po kolena
se Světlo brodí, rákosí se mu míhá kolem stehen
a za molem začíná nedobrá hroudovitá kaše,
tam se natahuje, průhledné dítě s okýnky,
snáze pochopitelné než zrcadlo či rukopis,
naklání se dopředu taženo vyšší silou,
spodním proudem, mořským větrem? nebo to jen tak sklouzne
do vědění, chtělo jsem jen žbluňknout, co nás čeká dál?

Here is Light, he is wandering in the archipelago,
along the lace-like coast, along the edge of baked
pancakes. Here is Light, he is
a transparent child, he is tattered along the edges
and takes the journey, a full-blown raft, jollyboat trusting the wind.
He’s not conscious at all. In his thoughts
he tastes the green algae on the beach stone,
cleans his teeth with saltwater. Knee-deep
Light wades and rushes stitch his thighs
and at the end of the dock floats the lumpy spoiled porridge,
he reaches out towards it, translucent and windowy child,
easier to interpret than a mirror or handwriting,
he stretches forward pulled by a greater power,
undercurrent? sea wind? or is that the way he trips
into knowledge, i just meant to dip a little, what is happening to us?

Es ist Helle, unterwegs in den Schären:
am Ufer, das wie Spitze ist, der Rand
bräunender Pfannkuchen. Es ist Helle, sie ist
ein durchsichtiges Kind, an den Rändern ausgefranst,
und geht auf Reisen, eine gepustete Fähre, eine windvertrauende Jolle.
Sie ist vollkommen unbewusst. In Gedanken
probiert sie Grünalgen vom Uferstein,
spült mit Salzwasser die Zähne. Bis zu den Knien
watet sie ins Meer und das Schilf sticht ihre Beine
und am Ende des Stegs beginnt eine eklige klumpige Brühe,
nach der streckt sie sich aus, das durchscheinende, fensterige Kind,
leichter zu deuten als ein Spiegel oder eine Handschrift,
streckt sich vor, von einer größeren Kraft angezogen,
der Grundströmung, dem Wind? Oder wankt es auf diese Weise
ins Bewusstsein,fast wär ich reingeplumpst, was geschieht mit uns?

Qui c’è Luce e vaga per l’arcipelago:
sul litorale merlettato, sul margine
di frittelle che sfriggono. Qui c’è Luce, è un
bimbo diafano, ha contorni sfrangiati
e si mette in viaggio, traghetto gonfiabile, iolla che confida nel vento.
Non è consapevole di nulla. Assorto
assaggia le alghe sulle pietre della riva,
si lava i denti con l’acqua salata. L’acqua fino alle ginocchia
Luce sguazza, il canneto scivola via intorno alle gambe
e dietro al molo inizia la poltiglia di zolle,
lì si sporge, il bimbo diafano con le finestrelle,
più facilmente comprensibile dello specchio o della calligrafia,
si sporge in avanti sospinto da una forza superiore,
dalla corrente di fondo, dal vento marino? oppure scivola soltanto
nel sapere, volevo solo far gorgogliare l’acqua, cosa sarà di noi?