Petr Borkovec
Pro J. K.
Pro J. K.
Pavilon číslo dvacet tři.
Říjnové slunce na zdi verandy –
pamětní deska léta.
– To je jak z Bunina, jak z Feta ...
Povědomé ornamenty,
pocit, že už jsem tu byl;
jarní vzduch mě obstoupil
jako zatažené plenty,
prochládal jsem, ranní stromy
zpátky paměť vracely,
k tváři slunce přitisklo mi
železo, kus oceli.
Oči rukou zacloněné,
v prstech šňůrky rubínů,
teplo sluncem položené
jako předmět na hlínu.
Jako by se na má záda
někdo přitisk, slunce skryl –
žíla stéká, modrá, chladná –
suchou rukou vzpomínky.
Okolo dubnového rána
jak kolem lůžka přecházím;
areál, klasicistní brána,
vítr a světlo, nárazy
do bílých zdí a verand
očíslovaných pavilonů,
plechové zvuky přes záclonu
vylétlou z okna, která
je jak směr, jako znamení
někomu jinému, mně ne.
Jak kolem bílé postele
s tělem stočeným k ostění,
se škopkem studené moči,
jantarové a sedlé,
jdu kolem rána, vedle.
Ne já – pár bezrukých očí.
Nepřítomně, zvykle, stroze
ruka sestry lůžko stele,
kovové a proleželé
jako slunce na obloze.
Linoleum s ornamenty.
Jak vzduch v jarních zahradách
svítí čtyři vlažné plenty
kol těla, jež vychládá.
1996