Adam Pospíšil 
Translator

on Lyrikline: 1 poems translated

from: árabe to: checo

Original

Translation

العاصمة - The Capital

árabe | Ghayath Almadhoun

ـ ما هي عاصمة الكونغو الديمقراطية؟

ـ أنتويرب.

 

 

في هذه المدينةِ التي تتغذّى على الألماس.

تنمو الأسلاكُ الشائكةُ في قصائدِ الشعراء.

تموتُ المواعيدُ في الرزنامة.

تتوقّفُ يديْ عن لمسِ شفتَيكِ.

يتوقّفُ رجالُ الشرطةِ عن الضحكِ.

تتوقّفُ سيّارةُ التكسي التي قُتل سائِقُها برصاصةِ قنّاصٍ في دمشقَ أمامَ المحطّةِ المركزيةِ في أنتويرب.

يتوقّفُ الإرهابُ في البلاي ستيشن.

وأنا أتأبّطُ نفسي، وأتوقّفُ عن التوقّفِ.

أفكّرُ في المسافةِ بين شفتَيَّ وجلدكِ.

كأنَّني لم أُولَدْ في مخيّم اليرموك للاجئين الفلسطينيين في دمشق عام ١٩٧٩.

كأنّكِ لم تُولدي في مجرّة دربِ التَّبَّانة.

 

 

 

في هذه المدينةِ التي يمسحونَ فيها الدَّمَ عن الألماسِ بنفسِ العنايةِ التي يَمسحُ بها الأطبّاءُ الدَّمَ عن جرحِ مُصابٍ، قاموا بإنقاذِ حياتِهِ.

أمرُّ خفيفًا، كما تَمُرُّ دبّابةٌ على الإسفلت.

حاملًا قصائدي مثلَ بائعٍ متجوّل.

كُلَمَا سِرْتُ في اتّجاهِ البحرِ أكلتْني الصحراءُ التي تَخرجُ من حقائبِ المهاجرين.

ومن جواز سفري الذي لم يعترفْ بهِ أحدٌ سواكِ.

أنا صاحبُ القصائدِ التي تتحدّثُ عن الموتِ، وكأنَّها تتحدّثُ عن الأمل.

وعن الحربِ، وكأنَّ الله موجود.

منذُ ماتَ أصدقائي أصبحتُ ذئبًا وحيدًا.

أحاصرُ الفرحَ في الزاوية، وأدوسهُ كحشرةٍ ضارة.

أصدقائي الذين قُتلوا تحتَ التعذيبِ يجلسونَ بجانبي بكامل أناقتهم، وكأنَّنا في حفلِ استقبال.

وأُمّي تتفقّدُني عبرَ الأسلاكِ.

لكي تتأكّدَ أنَّني لا أزال أبولُ على هذا الكوكبِ.

 

 

لقد نظَّفتُ غرفتي من أيِّ أثرٍ للموت.

كيلا تشعري حينَ أدعوكِ إلى كأسِ نبيذٍ.

أنَّنِي ورغم أنِّي في ستوكهولم.

لا أزالُ في دمشق.

 

 

في هذه المدينةِ التي تتغذّى على ألماسِ الدَّمِ.

أتذكّرُ عرسَ الدَّمِ.

أتذكّرُ النسيانَ.

أقفُ في منتصفِ صورةٍ جماعيةٍ بالأسودِ والأسودِ تجمعُ شعراءَ مرُّوا من هنا.

تُحيلني الهوامشُ التي تركتِها بجانبِ قصائدي إلى الحزنِ.

يتحوّلُ قلبي إلى فزَّاعةٍ خشبيةٍ لطردِ طيورِ هيتشكوك.

قلبي البريءُ الذي لا يحتمل.

يصبحُ قاسيًا كالكلماتِ الصريحةِ.

ويتحوّلُ الشارعُ إلى دفترٍ.

أنتِ الوحيدةُ التي باستطاعتها تحويلَ الشارعِ إلى دفترٍ.

تُمسكينَ ببراءةٍ يَدِيْ، لكي نقطعَ رأسَ السنةِ.

فينهارُ البنكُ الدوليّ.

وتقفُ الطبقةُ الوسطى ضدَّ المُهاجرين.

يقفُ رجلُ الأمنِ مُسلّحًا بالتاريخِ، ليرسمَ سدَّا بين الضواحي والفرح.

يقفُ لونُ البشرةِ مثلَ حاجزِ تفتيشٍ بيننا.

بين الميناء الذي يستوردُ الحُرّيّة

والشارعِ الممتدِّ من المقبرةِ إلى غرفةِ النومِ.

لمْ تُتعبْني الحربُ.

بل القصائدُ التي تتحدّثُ عن الحربِ.

لم تُتعبْني المُدُنُ الباردة.

لكنَّها أكلتْ أصابعي تلكَ القصائدُ التي تتحدّثُ عن المُدُنِ الباردة.

وأنا لا أستطيعُ الرقصَ دونَ أصابعي.

لا أستطيعُ أنْ أُشيرَ إلى الشرقِ دونها.

سكتةٌ قلبية تقتلُ ساعةَ الحائطِ.

وأصدقائي يشهدونَ زورًا بأنَّ الحياة رائعة.

هذه المدينةُ تنهارُ إلى الداخلِ، كأنَّها ثُقبٌ أسود.

أقصدُ ثقبًا أخضرَ.

والشارعُ يركضُ خائفًا.

إنَّها المرّةُ الأولى التي أَرى فيها شارعًا يركضُ في الشارع.

إنَّها المرّةُ الأخيرةُ التي أرى فيها بيتًا يتّكئُ على ضحكةِ المرأةِ الحزينةِ التي نسيتها في المطبخ، ليظلَّ واقفًا.

وعلى رائحةِ التوابلِ التي بعثرتْها القذيفةُ، ليظلَّ حيَّا.

الجيرانُ هربوا دونَ أنْ يُغلقوا النوافذَ المفتوحةَ على المجزرة.

دونَ أنْ يُغلقوا كتابَ فنِّ الطبخِ المفتوح على الصفحةِ رَقْم ٧٣.

عصافيرُ الشجرةِ المجاورةِ انتقلتْ إلى البيتِ.

سكنتْ في خزانةِ المطبخِ نصفِ المفتوحةِ.

ستقتُلها قذيفةُ هاون من عيار ١٢٠ ملم صُنعتْ في الاتّحاد السوڤييتي عام ١٩٨٧ لمحاربة الإمبريالية.

الكنارُ ماتَ من الجوعِ في القفص.

إنّها الحرب.

تموتُ الكناراتُ من الجوعِ في أقفاصها حين يختفي سَجَّانُها.

سَجَّانُها الذي خرجَ من البيتِ، ولم يَعُدْ.

البيتُ الذي انهارَ على قصائدِ الشعراءِ الذين خانتْهُم بلادُهُم.

بلادُهُم التي كانوا يبكونَ منها، وأصبحوا يبكونَ عليها.

ها هم يقرؤونَ حُزنَهم أمامَ الغرباء.

بقصائدهم يكسرونَ الوقتَ.

بأيديهم يقرعونَ الأجراسَ.

لكنْ، لا أحد لديه الوقت، ليسمعَ الصدى إلا بعضُ القتلى.

والنادلةُ في البارِ تفتحُ معي نقاشًا حول أحقّيّةِ السوريين في الموتِ بطريقةٍ لائقةٍ، حيثُ يكونُ الجسدُ كاملًا.

قطعةً واحدةً.

وعن الوحدةِ.

عن أحقّيّةِ أنْ يجدَ المرءُ شخصًا ينامُ بجانبهِ في المساء.

وأنْ يتركَهُ نائمًا حين يذهبُ إلى عملهِ في الصباح.

دونَ أنْ يَطلبَ منهُ الرحيلَ.

حسنًا.

لِنُنْزِلْ عن ظهرنا هذا الكيسَ المليءَ بالحجارةِ.

ونصرخ بصوتٍ خافتٍ عن طريقِ الكيبورد.

نحنُ الموقّعونَ فوقَ الإسفلتِ.

نُعلنُ أنَّنَا تعبنا.

وأنَّنَا بِغَضِّ النظرِ عن خلفيّاتنا التي أتينا منها.

فإنَّنَا نُعاني من نفسِ الخراء.

أنا أيضًا مثلكِ، أسكنُ وحيدًا في شقّةٍ بثلاثِ نوافذ.

اثنتانِ تُطلانِ على أنتويرب.

أما الثالثة، فهي شاشةُ كومبيوتري التي تُطلُّ على دمشق.

ـ هل زرتِ دمشق؟

ـ لا.

ـ حسنًا، سوفَ أحاولُ أن أصِفها لكِ، درجةُ الحرارةِ في الصيفِ ٣٧ مئوية، إنَّها المدينةُ التي تتطابقُ فيها درجةُ الحرارةِ في الصيفِ مع درجةِ حرارةِ جسمِ الإنسان.

ـ هل زرتِ أنتويرب؟

ـ لا.

ـ حسنًا، سوفَ أحاولُ أن أصِفها لكِ، إنَّها ألماسةُ دَمٍ تتلألأُ خلفَ الواجهاتِ المضاءَةِ بالأبيض، بريقُهَا يعكسُ ظلالَ رجلٍ أسودَ، وجدَهَا في كينشاسا، ثمّ وُجِدَ مقتولًا برصاصةِ صديقِهِ، من أجلِ أنْ ترتدي امرأةٌ من مونتريال خاتمًا، فيه حجرُ ألماسٍ مصقولٌ في تلّ أبيب، أهداهُ لها زوجُهَا المولودُ في بيونيس أيريس حين كانا في رحلةٍ إلى صحراءِ أريزونا، لكي تسامِحَهُ على خيانتهِ لها مع صديقتها الجنوبِ أفريقية حين كان يغسلُ أموالهُ في دبي.

ـ هل تعلمينَ ما هو وجهُ الاختلافِ والتشابهِ بين الصحراءِ وغسيلِ الأموال؟

ـ لا.

ـ الاختلافُ أنَّ الصحراءَ تحتاجُ إلى ماءٍ، أمَّا غسيلُ الأموالِ، فلا.

ـ والتشابه؟

ـ التشابهُ هو أنَّ غسيلَ الأموالِ هو غسيلٌ جافٌّ، جافٌّ كالصحراءِ التي في أريزونا.

 

 

حسنًا، لا مجالَ للإنكارِ أنَّنِي أسبحُ فيكِ، كما تسبحُ فراشةٌ داخل الماغما.

وأطعمُكِ كلماتي، لكي تكبري ببطءٍ، كما تكبرُ رقعةُ الدمارِ التي أحدَثَهَا ارتطامُ حزنكِ بأيَّامي.

لقد كانَ لوجودكِ في حياتي أثرٌ سلبيٌّ على شِعْرِ ما بعد الحداثةِ في النصفِ الشمالي من الكرةِ الأرضية.

ويجبُ أنْ أعترفَ لكِ أنَّ الكثيرَ من قصائدي قد انتهتْ مدّةُ صلاحيّتها، بسببِ الظهور المفاجئ لمجازاتكِ فيها.

وأنكِ ساهمتِ من خلالِ حملاتكِ الممنهجةِ لإضافةِ الهوامشِ إلى نصوصي في إحداثِ ثقبٍ في الخزَّانِ الذي يحفظونَ به اللغةَ العربية.

وأنكِ قمتِ بإحيائي مع سبقِ الإصرارِ والترصُّدِ.

وهذه جريمةٌ يُعاقِبُ عليها دستورُ الشعراء.

وأنَّ تفاصيلكِ المبعثرة في أرجاءِ منزلي تثيرُ شهوتي، لكي أرمي التلفزيونَ من النافذة.

وأجلسَ، لكي أشاهدَكِ أنتِ حين تقومينَ بقَتْلِ الوقتِ.

أعترفُ أيضًا أنَّ هناكَ الكثيرَ من الأشياءِ المريبةِ التي بدأتْ بالحدوثِ منذُ شممتُ رائحةَ نهديكِ.

على سبيلِ المثالِ:

كسرتُ العديدَ من كؤوسِ النبيذِ خلالَ الفترةِ التي انتقلتِ بها إلى منزلي.

أغلبُهَا انتحرتْ بالقفزِ من يَدِي خلالَ محاولتي غَسْلَهَا من بقايا أحمرِ شفاهِكِ.

سرقتُ بعض الوقتِ، لكي أجعلَ يومي ٢٥ ساعة.

زَوَّرْتُ ملامحي، لكي أبدُوَ سعيدًا.

أحببتُكِ.

قُلتُ في حوارٍ صحفيٍّ بعدَ أنْ التقيتُكِ إنَّنِي لم أكذبْ في حياتي سوى مرَّتَين.

وكانتْ تلكَ كذبتي الثالثة.

ورغمَ كلِّ التراجيديا السعيدة التي تمرُّ بها حياتي.

رفضتِ أنْ تُطلقي رصاصةَ الرحمةِ على رأسي حين رجوتُكِ أنْ تفعلي.

ومَنَحْتِنِي حياة جديدة.

 

 

تتّهمينَنِي بعدمِ الموضوعيةِ في قصائدي، حسنًا، لم أكنْ موضوعيًا طوالَ حياتي، لقد كنتُ دائمًا منحازًا، وأكيلُ بمكيالَين، كنتُ منحازًا للسودِ أمام العنصرية، للمقاومةِ أمام المحتلّين، للميليشياتِ أمام الجيوش، كنتُ منحازًا للهنودِ الحُمرِ أمام الرجالِ البيض، لليهودِ أمام النازيّين، للفلسطينيّين أمام الإسرائيليّين، للمهاجرين أمام النازيّين الجُدُد، للغجرِ أمام الحدود، للسّكّانِ الأصليّين أمام المستعمرين، للعِلْمِ أمام الدين، للحاضرِ أمام الماضي، للنسويةِ أمام البطريركية، للنساءِ أمام الرجال، لكِ أمَامَ النساء، لكافكا أمام الروتين، للشعرِ أمامَ الفيزياء...

...

...

...

 

 

الفيزياء.

لعنةُ اللهِ على الفيزياء.

لماذا يغرقُ المهاجرونَ، وبعدَ أنْ يلفظوا أنفاسَهُم الأخيرة يطفونَ فوقَ وجهِ الماءِ؟

لماذا لا يحدثُ العكسُ؟

لماذا لا يطفو الإنسانُ حين يكونُ حيَّا، ويغرقُ حين يموتُ؟

 

 

حسنًا.

فلنُسمِّ الأشياءَ بمسمّياتِها.

الكُتُبُ مقابرُ للقصائدِ.

البيوتُ خيامٌ إسمنتيةٌ.

الكلابُ ذئابٌ، ارتضتِ الذُّلَّ.

سجّادةُ الصلاةِ تذكّرُنِي ببساطِ الريح.

غرفتي وقعتْ بحبِّ حذائِكِ الأخضر.

أنا أغرقُ فيكِ، كما يغرقُ السوريّونَ في البحارِ.

يا إلهي.

انظري إلى أين أوصلتْنا الحرب.

حتّى في أسوأ كوابيسي، لم يخطر لي

أنَّنِي في يومٍ من الأيّامِ.

سأقولُ في قصيدةٍ:

أغرقُ فيكِ، كما يغرقُ السوريّونَ في البحار.

 

 

ــــ ــــ      ــــ

 

كلُّ قذيفةٍ تسقطُ على دمشقَ، إنَّمَا تُمَزِّق صفحةً من كتاب ديكارت.

 

 

حينَ وُلِدْنَا.

كانتِ الحياةُ ملوّنةً.

وكانتِ الصورُ بالأسودِ والأبيض.

اليوم أصبحتِ الصورُ ملوّنةً.

وأصبحتْ الحياةُ بالأسودِ والأبيض.

 

٢٠١٥




________________

كُتبتْ هذه القصيدة لصالح مشروع كتاب المدينة

"سيتي بوك" أنتويرب الذي يقام بالتعاون مع البيت
الفلامنكي الهولندي "ديبورين" الجيران. 

© Ghayath Almadhoun
citybooks,
Audio production: citybooks / Vlaams-Nederlands Huis deBuren (Brussel)

Hlavní město

checo

- Jaké je hlavní město Demokratické republiky Kongo?

- Antverpy.

 

V tomto městě, živícím se diamanty,

rostou ostnaté dráty ve verších básníků.

Termíny umírají v kalendářích.

Mé ruce se zastavují kousek od tvých rtů.

Zastavuje se smích policistů.

Taxi, jehož řidiče zabil ostřelovač v Damašku,

zastavuje před hlavním nádražím v Antverpách.

Zastavují se teroristi na playstationu.

A já sám sobě nabízím rámě a zastavuji své zastavování.

Přemýšlím, jak daleko jsou mé rty od tvé pokožky.

Jako bych se nenarodil v palestinském uprchlickém táboře Jarmúk roku 1979.

Jako by ses ty nenarodila v Mléčné dráze.

Po tomto městě, v němž otírají krev z diamantů se stejnou péčí,

s jakou ji lékaři otírají z rány toho, komu zachránili život,

chodím lehce jako tank jedoucí po asfaltu

a nosím s sebou své básně jako podomní obchodník.

Čím jsem blíže moři, tím více mě pohlcuje poušť, hrnoucí se z kufrů běženců

a z mého pasu, který neuznal nikdo kromě tebe.

Mé básně hovoří o smrti tak, jako by hovořily o naději.

A o válce tak, jako by Bůh existoval.

Po smrti svých přátel jsem se stal osamělým vlkem.

Radost zatlačuji do kouta a rozmačkávám ji jako otravný hmyz.

Moji přátelé, kteří zemřeli při mučení, sedí vedle mne s veškerým svým šarmem,

jako bychom byli na nějaké recepci.

Má matka si mě prohlíží skrze mříže,

aby zjistila, jestli pořád ještě čůrám na tuto planetu.

Očistil jsem svůj pokoj od všech stop smrti

abys, až tě pozvu na sklenku vína,

necítila, že ač jsem ve Stockholmu,

jsem pořád ještě v Damašku.

V tomto městě, živícím se diamanty krve,

si vzpomínám na krvavou svatbu.

Vzpomínám si na zapomnění.

Stojím uprostřed skupinové fotografie mezi básníky, kteří tudy prošli.

Glosy, které jsi zanechala na okrajích mých básní, mě rozteskňují.

Mé srdce se proměňuje v dřevěného strašáka na odhánění Hitchcockových ptáků.

To nevinné srdce, které to nedokáže unést,

je najednou kruté jako upřímná slova.

Ulice se mění na sešit.

Ty jsi jediná, kdo dokáže přeměnit ulici na sešit.

Nevinně mě držíš za ruce, když vcházíme do nového roku.

Tu se hroutí Mezinárodní banka.

A střední třída stojí proti uprchlíkům.

Policista vyzbrojen dějinami stojí připraven narýsovat hranici mezi

předměstím a radostí.

Barva pleti stojí mezi námi jako checkpoint.

Mezi přístavem, přes nějž importují svobodu,

a ulicí, která se táhne od hřbitova až k ložnici.

Neunavila mě válka,

ale básně, které o válce mluví.

Neunavila mě chladná města.

Ale mé prsty jsou požírány básněmi, které mluví o chladných městech.

A bez prstů nedovedu tančit.

Nemohu bez nich ukázat na východ.

Srdeční zástava zabije pendlovky.

A moji přátelé falešně dosvědčují, že život je nádherný.

Toto město se hroutí do sebe sama jako černá díra.

Tedy vlastně zelená díra.

A ulice běží plná strachu.

Je to poprvé, co vidím, jak ulice běží po ulici.

Je to naposledy, kdy vidím dům, který, aby nespadl,

opírá se o smutný ženský smích zapomenutý v kuchyni,

a aby zůstal naživu, opírá se o vůni koření, které rozprášil výbuch.

Sousedé utekli, aniž by zavřeli okna hledící na jatka.

Aniž by zavřeli kuchařku otevřenou na straně 73.

Ptáci se z nedalekého stromu přestěhovali do domu.

Uhnízdili se v pootevřené spižírně vedle kuchyně.

Zabije je střela z minometu ráže 120 mm, vyrobená v SSSR roku 1987 pro válku proti imperialismu.

Kanárek zemřel v kleci hladem.

To je válka.

Kanárci umírají hladem ve svých klecích, když zmizí jejich věznitel.

Věznitel, který odešel z domu a už se do něj nevrátil.

Z domu, který se zhroutil na verše básníků, jež zradila jejich země.

Jejich země, která je dříve přiváděla k pláči, a již teď oplakávají.

A hle, už svůj smutek recitují cizím posluchačům.

Svými básněmi chtějí zlomit čas.

Svýma rukama bijí na poplach.

Ale nikdo nemá čas slyšet ozvěnu, kromě pár zabitých.

Servírka v baru se mnou začíná debatu o tom, zda mají Syřané právo zemřít patřičným způsobem,

tak aby tělo zůstalo vcelku,

jako jeden kus.

A také o tom, jaká je samota.

O právu člověka najít si někoho, kdo vedle něj bude večer usínat

a koho bude moci nechat spát, až půjde ráno do práce,

aniž by ho musel žádat, aby odešel jinam.

Dobrá.

Shoďme ze zad ten pytel plný kamení.

A zakřičme tiše skrze klávesnici.

My, podepsaní níže na asfaltu,

oznamujeme, že jsme unaveni.

A že bez ohledu na to, odkud jsme přišli,

jsme ve stejném srabu.

Já bydlím stejně jako ty sám v pokoji se třemi okny.

Dvě z nich hledí na Antverpy.

Ale třetí je obrazovka mého počítače, která hledí do Damašku.

- Byla jsi někdy v Damašku?

- Ne.

- Dobrá, pokusím se ti ho popsat. Teplota v létě je tam 37 stupňů.

Je to město, které má v létě teplotu lidského těla.

- Byla jsi někdy v Antverpách?

- Ne.

Dobrá, pokusím se ti je popsat. Je to krvavý diamant

třpytící se v bíle osvětlené výloze,

její lesk odráží stín černého muže, který ho našel v Kinshase a byl pak nalezen mrtvý,

zastřelen svým přítelem kvůli tomu, aby si žena z Montrealu navlékla prsten s drahokamem

vybroušeným v Tel Avivu, který jí daroval její manžel narozený v Buenos Aires,

když byli na výletě v arizonské poušti, aby mu odpustila,

že ji podvedl s její kamarádkou z Jižní Afriky, když pral své peníze v Dubaji.

- Víš, v čem se liší a v čem se podobá poušť a praní peněz?

- Ne.

- Liší se v tom, že poušť potřebuje vodu, ale praní peněz nikoliv.

- A v čem se podobají?

- Podobají se v tom, že praní peněz je praní nasucho, suché jako poušť v Arizoně.

Dobrá, nemá smysl popírat, že v tobě plavu jako motýl v magmatu.

A krmím tě svými slovy, abys pomalu rostla, jako roste zóna zkázy, kterou způsobil tvůj smutek,

když narazil do mých dní.

Tvá přítomnost v mém životě měla špatný vliv na postmoderní poezii severní polokoule.

Musím se ti přiznat, že mnohým mým básním už prošla spotřební lhůta kvůli náhlému využití tvých metafor.

A že ses svým rafinovaným tažením za připisováním glos na okraj mých básní

podílela na vytvoření děr v cisterně uchovávající arabský jazyk.

A že jsi mě znovu přivedla k životu, a to plánovaně a úkladně,

což je zločin, který je trestán dle Ústavy básníků.

Tvé detaily roztroušené v mém bytě posilují mou touhu vyhodit televizi z okna.

A posadit se a sledovat, jak zabíjíš čas.

Také přiznávám, že se začalo dít mnoho podezřelých věcí od chvíle,

kdy jsem ucítil vůni tvých ňader.

Kupříkladu:

když jsi u mě bydlela, rozbil jsem mnoho sklenic na víno.

Většinou spáchaly sebevraždu skokem z mé ruky, když jsem se je snažil umýt

od rudé barvy z tvých rtů.

Ukradl jsem trochu času, aby měl můj den 25 hodin.

Zfalšoval jsem své rysy, abych vypadal šťastný.

Miloval jsem tě.

Když jsem tě poznal, řekl jsem v rozhovoru pro noviny, že jsem v životě lhal jen dvakrát.

A to byla má třetí lež.

A přes všechnu tu šťastnou tragédii, jíž prochází můj život,

jsi odmítla prohnat mou hlavou ránu z milosti, když jsem tě o to prosil.

A nabídlas mi nový život.

Viníš mě z neobjektivity mých básní. Dobrá, za svůj život jsem nikdy nebyl objektivní.

Vždy jsem byl zaujatý a měřil dvojím metrem, byl jsem na straně černochů proti rasistům,

odboje proti okupantům, domobran proti armádám, na straně Indiánů proti bělochům,

židů proti nacistům, Palestinců proti Izraelcům. Na straně uprchlíků proti neonacistům. Romů proti

hranicím, domácích obyvatel proti kolonizátorům, na straně vědy proti

náboženství,

přítomnosti proti minulosti, feminismu proti patriarchátu, žen proti mužům, na straně tvé proti ženám, Kafky proti byrokracii, poezie proti fyzice.

Fyzika.

Ať Bůh prokleje fyziku.

Proč se uprchlíci topí a poté, co naposledy vydechnou, se vynoří nad hladinu?

Proč to není naopak?

Proč se člověk nevynoří, právě když je naživu, a nepotopí se, až když zemře?

Dobrá, nazvěme věci pravými jmény.

Knihy jsou hřbitovem básní.

Domy jsou stany z betonu.

Psi jsou vlci přivyklí nesvobodě.

Modlitební kobereček mi připomíná létající koberec.

Můj pokoj se zamiloval do tvých zelených bot.

Topím se v tobě, jako se topí Syřané v moři.

Panebože.

Podívej, kam nás ta válka přivedla.

Ani v nejhorších nočních můrách se mi nezdálo,

že jednoho dne

napíšu v básni,

že se v tobě topím, jako se topí Syřané v moři.

- - -

Každá bomba, která dopadne na Damašek, roztrhá stránku z Descarta.

Když jsme se narodili,

byl život barevný

a fotografie černobílé.

Teď jsou fotografie barevné

a život černobílý.

překlad: Adam Pospíšil
Souvislosti 1/2017