Elena Buixaderas
Translator
on Lyrikline: 16 poems translated
from: checo to: español
Original
Translation
[Miluješ pokrok]
checo | Jana Orlová
Miluješ pokrok
Miluješ úhlednost
Jsem jiná generace
Mám ráda retro
Mám ráda špínu
Neznám žvýkačky Pedro
Nezažila jsem komunismus
Jsem jiná generace
Můžu se vymezovat jen vůči konzumu
Jsi jiná generace
Ale šukáš skvěle
from: Újedě
Brno: Větrné mlýny, 2017
Audio production: Jana Orlová, 2022
[Amas el progreso]
español
Amas el progreso
Amas la pulcritud
Soy de otra generación
Me gusta lo retro
Me gusta la suciedad
No conozco los chicles Pedro
No he vivido el comunismo
Soy de otra generación
Solo me pongo límites respecto al consumo
Eres de otra generación
Pero follas estupendamente
[Po zimě ještě měla]
checo | Jana Orlová
Po zimě ještě měla
ztuhlé maso
když ji roubovali do dřeva
ručně
Žádné zranění
které by stálo za řeč
a šeptání dlaní
puklinou
Prababička stojí u okna
a čeká milence
Prababička čeká milence
a nosí vodu na oheň
Prababička čeká milence
a její manžel spí
Na statku je všechno v pořádku
from: Újedě
Brno: Větrné mlýny, 2017
Audio production: Jana Orlová, 2022
[Tras el invierno aún tenía]
español
Tras el invierno aún tenía
la carne correosa
cuando la injertaron en la madera
a mano
Ningua herida
digna de mención
y los susurros de las manos
a través de una fisura
La bisabuela está junto a la ventana
y espera a un amante
La bisabuela espera a un amante
y lleva aqua al fuego
La bisabuela espera a un amante
y su marido duerme
En la hacienda todo está en orden
[Vyšívám Měsíc]
checo | Jana Orlová
Vyšívám Měsíc
a polykám zelené stromy
Kamna nehoří
hloubí se déšť
Odhrnuju vlasy
a dívám se na cestu
jak plyne do tmavnoucího pole
Za chvíli potkám vrány
a něco ze mě odnesou
Co dělat
Vrátím se do kamen
s mokrou sirkou
a zasadím znova
nevyrostlé stromy
from: Čichat oheň
Červený Kostelec: Pavel Mervart, 2013
Audio production: Jana Orlová, 2022
[Bordo la luna]
español
Bordo la luna
y trago árboles verdes
Le estufa no arde
la lluvia se profundiza
Me retiro el cabello
y contemplo el camino
cómo discurre hacia un campo oscurecido
Enseguida me encontraré unas cornejas
y se llevarán algo de mí
Qué hacer
Me vuelvo hacia la estufa
con una cerilla húmeda
y planto de nuevo
árboles enanos
Ani se nehni
checo | Jaromír Typlt
V té knize, kterou jsi nenapsal,
byl jeden, co pořád opakoval
„vytraťte se zadním vchodem“.
Myslel sis na vyhynutí.
Přece jen je v tobě kus dobrého!
Ale viděl jsi večer, jak jiskry proletovaly roštím?
Jako střely mezi větvemi?
Hotové toky,
průlety různými patry jako mezi tunely
nebo přejezdy dálnic. V průduších hranice
zářivé čáry
zjevovaly děravost, volnost celé stavby.
Rozvětvení ohně unikající ven
rozvětvením dřeva.
Kresba ohně proškrtávající
kresbu dřeva.
Jako krev žilami se to hnalo.
V noci jsi pak viděl přicházet
nohy a břicho osvětlené baterkou.
A jinde
jako když se potopí jenom kus lodi.
Odkrývání průhledů, kde zrak vždycky předtím
narazil na zdi.
Otevřený prostor, překážky mizí,
dočasně tu proudí vzduch.
Z pater visí
tisíce potrhaných kabelů, rour, krycích plátů.
Takové
bílé roztrhané tělo.
Pozoruješ holuby, jak usedají na ta prorvaná betonová patra
jako na útes,
příroda okamžitě obydluje nové tvary, hned je poznává,
i když jsou čerstvé, včera nebo dnes ráno vytvořené silou
trhacích strojů.
Ploutev z tebe vyrvaná:
Je čas povolit tu ryby.
A jinde
totéž v menším. Zdi
rozlomené v půli,
zahlédneš tapety a místa, kam postavit stůl.
Vítr vane nedostavěným domem, který je samé patro
a holé schodiště.
Vystoupíš hned za rohem, aby ses tam vrátil.
Bude tam potrhaný plot,
provalené pletivo a vyvrácený sloupek.
Když vlezeš dovnitř a v chodbě někoho potkáš,
zarazíš se. Dokud nezjistíš,
že i on se zarazil.
Ani jeden z vás
tam nemá co dělat.
Projdete kolem sebe jako dva neprůhlední.
Při odchodu ovšem průhledně
vyšlapeš všechny stopy pozpátku
jako by už nemělo být
žádné
ven
ani vyvanutí.
from: Nejlepší české básně 2013
Brno: Host, 2013
ISBN: 978-80-7294-973-1
Audio production: Jan Trojan
Ni te muevas
español
En ese libro que no escribiste
había uno que no dejaba de repetir
«lárguense por la puerta trasera»
Pensaste en nuestra extinción.
Vaya, ¡aún queda algo bueno en ti!
¿pero has visto cómo de noche revoloteaban las chispas por la maleza,
como proyectiles entre las ramas?
Auténticos ríos,
atravesando distintos pisos como si fueran túneles
o puentes de autopistas. En los bronquios de los troncos apilados
unas líneas luminosas
revelaron la perforación, la libertad de la construcción
la ramificación del fuego escapándose
la ramificación de la madera.
El dibujo del fuego tachando
el diseño de la madera
corría como la sangre por las venas.
Por la noche viste llegar
unas piernas y un abdomen iluminados por una linterna.
Y en otra parte
como cuando se hunde un trozo de barco.
La revelación del paisaje, donde antes la vista se topaba
con una pared
Espacio abierto, no hay obstáculos
el aire corre, de momento.
De los pisos cuelgan
miles de cables arrancados, tubos, chapas.
Un cuerpo
blanco desgajado.
Observas a las palomas, que se sientan en los pisos de cemento agujereado
como en un acantilado,
la naturaleza habita esas nuevas formas, en seguida se las apropia,
aunque sean frescas, creadas ayer o esta mañana a fuerza
de excavadoras.
Una aleta que te arrancaron:
es hora de permitir peces aquí.
Y en otra parte
lo mismo pero en pequeño. Paredes
partidas por la mitad,
vislumbras el papel y lugares para poner una mesa.
El viento atraviesa el edificio no terminado, que solo son pisos
y una escalera desnuda.
Entras por una esquina, para volver de nuevo.
Habrá una verja rota,
una malla tirada y una columna caída.
Cuando entras y en el pasillo te cruzas con alguien,
te detienes. Hasta que ves que
él también se ha detenido.
Ninguno de los dos
debería estar ahí.
Pasáis uno al lado del otro como si fuerais translúcidos.
Al salir sin embargo borras lúcidamente
todos tus pasos hacia atrás
como si ya no tuviera que haber
ningún
afuera
ninguna sublimación.
Instinktea
checo | Jaromír Typlt
Až se naši psi sdruží do smeček
a rozechvěle s temnou urputností se vydají
zákonům Věčného Úniku
a jen občas se zastaví
pozorně vtáhnou tisíce pachů
vztyčenými slechy zachytí vyjící improvizace větru
vymění si žhnoucí pohledy a rozběhnou se dál
pak už snad bude stát za to si v nepřerušitelném tichu
pojištěných bytů znovu přečíst zažloutlé dopisy
Až se směšně dávné zvyky našich psů rozpustí
v ostražitém kolektivním instinktu
a dálky se slijí v zarývavou stopu
tisíců vytržených osamělců
pak už snad bude stát za to roztrhat staré listy
a v dešti padajících útržků luštit nová oslovení
Až psi dorazí na dohled našich panelových měst
a s nevyzpytatelně chladným klidem si vyčkávavě lehnou
občas divoce štěknouce jen tak do ozvěny
pak už snad bude stát za to
pomalým krokem vyjít na balkóny
a vidět že oni vidí
from: Ztracené peklo
Praha: Český spisovatel, 1994
ISBN: 80-202-0497-0
Audio production: Jan Trojan
Instinctea
español
Cuando nuestros perros hagan manada
y con una oscura persistencia se rindan
a las leyes de La Gran Escapada
y solo a veces se detengan
a husmear atentamente miles de olores
y con las orejas alerta recojan la improvisación aulladora del viento,
se intercambien miradas ardientes y echen a correr más,
después espero que merezca la pena, en el silencio ininterrumpido
de esos pisos asegurados, releer estas cartas amarillentas.
Cuando las antiguas y ridículas costumbres de nuestros perros se disuelvan
en un instinto vigilante colectivo
y las distancias se mezclen en una profunda pista
de miles de solitarios extasiados,
después espero que merezca la pena rasgar estos viejos papeles
y bajo la lluvia de trozos inventar frases nuevas.
Cuando los perros lleguen cerca de nuestras ciudades de cemento
y con una tranquilidad impenetrable y fría se tumben expectantes
a veces ladrando salvajemente al eco, sin más,
después espero que merezca la pena
salir a los balcones con paso lento
y ver que ellos también ven.
Zaživa
checo | Jaromír Typlt
Píšu o tom
a nechci na to myslet
Nemám potuchy
proč se vždycky upnu na jedno slovo
nějaké takové slovo
na kterém nakonec ztroskotám
„To se ti stalo ještě
zaživa?“
Toho odpoledne jsem se v tom trochu potácel
vzadu po louce
a z trávy mě sledovala černobílá kočka
Byl to můj konec
Najednou jsem viděl že k ní všechno vede
a že se jí
jak tam sedí
nedokážu vyhnout
Viděl jsem se jak natruc měním směr
a mířím jinam
jenom kvůli ní
ale stejně průhledně marně
zase jinam zase nazpátek
Buď nepřímo k ní
Nebo rovnou
Uzel se stahoval dokud přede mnou neutekla
Uzel
zase jedno z těch slov
Sotva se za nějakým takovým pustím
už na jeho místě začne číhat něco
s čím jsem si vůbec nikdy neměl začínat
A pak už nepomůže ani škrt ani útěk
za jiným slovem
Žádné není jiné
A všechna si to navzájem umějí připomenout
Necítím už báseň ale jen studený stisk
že nikdo z nás živých
by asi nechtěl doopravdy vědět
natož prožít
co může taky znamenat
zaživa
Dokud to přede mnou neuteče
Jako tenkrát
from: Stisk
Praha: Torst, 2007
ISBN: 978-80-7215-324-4
Audio production: Jan Trojan
En vida
español
Escribo sobre ello
aunque en ello no quiero pensar
No tengo ni idea
de por qué siempre me aferro a ciertas palabras
a algunas de esas palabras
en las que al final naufrago
«¿Eso te ocurrió aún
en vida?»
Aquella tarde estaba paseando un poco fumado
por el prado de atrás
y desde la hierba me observaba sentado un gato blanco y negro
Fue mi fin
De pronto vi que todo llevaba hacia él
y que así,
según estaba sentado
no podía evitarlo
Me vi cambiando mi trayectoria a propósito
y dirigiéndome a otra parte
solo por él
pero de un modo igualmente inútil y transparente
llegaba a otra parte y de nuevo regresaba hacia él
O bien dando rodeos
o directamente
El lazo se iba encogiendo hasta que el gato huyó
Lazo,
de nuevo otra de esas palabras
En cuanto me lanzo tras alguna de ellas
en su lugar empieza a acechar otra con la que
no debería haber empezado nunca
Y después ya no ayuda ni tachar ni huir
tras otra palabra
Ninguna es esa otra
Y todas se lo recuerdan recíprocamente
Ya no siento el poema sino sólo un frío ahogo
porque ninguno de nosotros los vivos
querría saber realmente
y aún menos experimentar
qué puede significar
en vida
Hasta que eso huya de mí
Como entonces
To naráží řeč
checo | Jaromír Typlt
Ležím
na podloží
sotva slyšitelných
drnčení a hukotů.
Sotva slyšitelných,
ale vytrvalých. Prosazují se
a odspodu do mě vnikají,
přenášejí se na mě, lehce,
ale velmi velmi lehce
mě
pobolívají.
Jako by něco drhlo
mezi stropem a podlahou,
někde tam, kde se od sebe ještě nedají rozeznat.
Zvlášť to vysoké,
málem až jasné,
chvílemi přerušované
chvění.
To naráží řeč.
Asi spolu o patro níž mluví ženské.
from: Nejlepší české básně 2009
Brno: Host, 2009
ISBN: 978-80-7294-335-7
Audio production: Jan Trojan
Es el habla que tropieza
español
Estoy tendido
en un estrato
de repiqueteos y tamborileos
apenas audibles.
Apenas audibles,
pero persistentes. Se hacen notar
y desde abajo penetran en mí,
llegan hasta mí, y ligeramente,
pero que muy muy ligeramente
me
van doliendo.
Como si algo retumbara
entre el techo y el suelo,
en alguna parte, donde aún ambos son indistinguibles.
En especial ese
murmullo
agudo, casi hasta afilado
y a ratos intermitente.
Es el habla que tropieza.
Seguramente charlan abajo unas mujeres.
Ve znaku
checo | Jaromír Typlt
Probudilo mě něco v páteři.
Propnutí
až nadoraz ke zprolámání,
hrozná bolest, musel jsem z toho prorazit ven:
už ani luk
ani kniha
ani kniha
ani luk
už se to nedalo dál snášet.
Zvednul jsem se,
chvíli tak na posteli v polospánku,
dokud se mi nepodařilo rozpoznat,
co je to za znaky
a proč ve mně váznou.
Luk
pozvolna ztrácel zatuhlost,
brzy se ohýbal a napínal docela hladce,
bez lámání.
Kniha
konečně povolila v hřbetu,
přestala se rozpadat
a nechala se rozevřít na kterékoliv stránce.
A bolest se pomalu rozpouštěla,
jak to tak zapadalo do sebe,
za chvíli jsem se mohl položit
a znovu klidně usnout.
Na obratle jsem za celou tu dobu
ani nepomyslel.
from: Za dlouho
Praha: Argo, 2016
Audio production: Haus für Poesie, 2017
En clave
español
Me despertó algo en la columna.
Una tensión
casi como si se fuera a romper,
un terrible dolor, tuve que abrirme paso afuera:
nada de arco
nada de libro
ni libro
ni arco
ya no se podía soportar
Me levanté,
un rato sobre la cama, medio dormido
hasta que conseguí reconocer
qué claves eran
y por qué venían a mí
El arco
fue perdiendo su rigidez,
pronto se curvaba y se tensaba suavemente,
sin romperse.
El libro
finalmente se ablandó por el lomo,
dejó de deshacerse
y pudo abrirse por cualquier página.
Y el dolor se fue deshaciendo
mientras todo iba encajando,
enseguida pude tumbarme
y quedarme tranquilamente dormido.
En todo ese rato no pensé ni una sola vez
en mis vértebras.
Ucukne vzhůru
checo | Jaromír Typlt
Šedé napřeskáčku těká na dosah
šedému naprach
ve výši očí
Teď je to jenom podráždění vzduchu
který se sem tam sbírá proti skále
ale nečeká od ní sebemenší hnutí
a teď jsou to roky než jsi sem přišel
a roky kdy už nebudeš mít
odkud přijít
Teď to zase zní
jako nesmysl protože i ještě kratší život
a ještě i ten nejkratší život
hned tady načrtne svítivou tříšť
kde si každá z mušek rozhoduje o paprsku
Teď jejich roj ucukne vzhůru
Teď chvíli celý zaváhá
jestli se snést zpátky
ale ty už jsi sám uznal
že probodnout to prázdno uvnitř mihotání
nedokážeš schází ti ostří
schází ti střed a skála
zamítá mihotání a ty
teď konečně vidíš tu skálu
V drtivé šedi která se zpevnila
tak rychle že co bylo teď
o tom by ještě děti tvých dětí
mohly vyprávět
A teď už nepohasne včas
ani ta skála
from: Za dlouho
Praha: Argo, 2016
Audio production: Haus für Poesie, 2017
Salta hacia arriba
español
Agrisada y alternadamente se pierde al alcance
de una polvareda gris
a la altura de los ojos
Ahora solo es la irritación del aire
que se recoge contra la roca aquí y allá
pero no espera de ella ni el más mínimo movimiento
y ahora hace ya años que viniste aquí
y años en los que ya no tendrás
de donde venir
Ahora todo suena
como un sinsentido porque esa vida más corta
y aún la vida más corta de todas
aquí mismo esboza unas esquirlas resplandecientes
donde cada una de las moscas elige un rayo
Ahora su enjambre salta hacia arriba
Ahora duda un momento todo entero
si volver abajo
pero ya has reconocido tú solo
que no conseguirás perforar el vacío
de ese titubeo te faltan filos
te falta el centro y la roca
rechaza el titubeo y tú
ahora finalmente ves esa roca
En ese gris abrumador que se endureció
tan rápido que lo que ha sido ahora
lo podrían contar todavía
los hijos de tus hijos
Y ahora ya no se extinguirá a tiempo
ni esa roca
Konvice
checo | Jaromír Typlt
Okamžitě zestárne
jen co ji sevřu v dlaních
a každým dotykem zestárne znovu
Stěny jako by si teprve zvykaly na svoje ztenčení
ještě to o sebe škrábe
ještě to drásá a skřípe
hřeje v ruce
jako čerstvě po vypálení
zpod víčka zní dobře proschlá kůra
špičky prstů po něm bubnují
ostré kamínky z potoka Dračice o sebe drhnou
a zní mi to víc než zblízka
zevnitř hlavy
náhlý podtlak v uchu do kterého se zašťouralo
zvuk, který zabírá místo všemu zvuku
zvuk, který odhlušuje zvuk
a stává se
dotykem
ponorem
jako pod vodní hladinou
kde hlava je uzavřenou dutinou ve které to šumí
suše
Ale to co držím
bude zaplaveno
střep zmizí v konvici
křehkost schránky nasákne a ztěžkne
ostrý zvuk rýh se ztlumí
a zestárnutí už nikdy nebude na dotek
Poškrábej mě ještě
from: Za dlouho
Praha: Argo, 2016
Audio production: Haus für Poesie, 2017
La jarra
español
Envejece instantáneamente
en cuanto la agarro con mi mano
y con cada roce envejece de nuevo
Es como si sus paredes justo se acostumbraran a desgastarse
aún chirrían
aún se desgarran y rechinan
dan calor a mi mano
como si las acabaran de cocer
el fondo de la tapa tiene una corteza reseca
las puntas de los dedos tamborilean en ella
las piedras afiladas del arroyo repiquetean entre ellas
y me parece que suena aún más cerca
de dentro de mi cabeza
una repentina falta de presión en el oído que me punzaron
un sonido que ocupa el lugar de todo sonido
un sonido que ensordece el sonido
y se transforma
en roce
en calado
bajo la superficie
donde la cabeza es un hueco cerrado en el que borbotea
secamente
Pero esto que sujeto
se inundará
las astillas desaparecerán en la jarra
la fragilidad del recipiente se empapará y ganará peso
el sonido agudo de los surcos se amortiguará
y su envejecimiento ya nunca estará a mi alcance
Chirríame de nuevo
[Co děláme? ...]
checo | Petr Borkovec
Co děláme? Zabýváme se prostorem,
mlčíme, mrtvé necháváme spát.
Řežeme stromy, ohrazujem kompost,
chycené myši vyklápíme z pastí.
Večeři nosíme si do zahrady,
do pokoje si odnášíme chvojí.
Žluté ho navracíme zahradnímu ohni,
sladký kouř se nám válí v šatnících.
Vpodvečer z okna pozorujem zeď,
mluvíme tak, že mrtvé nebudíme.
Mezi nábytkem se spolu milujeme
těly, jež nejsou opak prostoru.
28. 9. 1997
from: Feldarbeit. Gedichte. Zweisprachig. Aus dem Tschechischen von Christa Rothmeier.
Wien: Edition Korrespondenzen, 2001
Audio production: CD Otto Sander und Petr Borkovec lesen Petr Borkovec: Feldarbeit. Gedichte. Zweisprachig.
Aus dem Teschechischen von Christa Rothmeier.
Wien: Edition Korrespondenzen 2001.
[¿QUÉ HACEMOS?]
español
¿QUÉ HACEMOS? JUGAMOS con el espacio,
callamos – dejamos dormir a los muertos.
Talamos árboles, cercamos el compost,
sacamos de las trampas a los ratones muertos.
Llevamos la cena a los jardines,
traemos la hierba a casa.
La devolvemos amarillenta a la hoguera del jardín,
el humo dulzón se mete en nuestros armarios.
Al atardecer desde la ventana miramos hacia el muro,
hablamos suave, para no despertar a los muertos.
Entre el mobiliario hacemos el amor
con cuerpos que no son lo contrario del espacio.
Gauč
checo | Petr Borkovec
Když jsem se dozvěděla, že Jiří umřel
(z Karlových Varů přišly dva telegramy,
jeden, že nežije, druhý, že je po pitvě),
nevím jak, sedla jsem si v pokoji na křeslo
a zírala na gauč před sebou a viděla,
že je modrý, viděla, že je evidentně modrý,
a pro sebe si opakovala: Je modrý,
modrý, to přece každý vidí –
neboť ode dne, kdy jsme ho přivezli,
o jeho barvě jsme se nikdy nedohodli,
Jiří vždycky mluvil o zvláštní zelené.
Seděla jsem jako hloupá v pokoji
a říkala si dokola: jak jsi mohl být tak slepý,
vždyť ten gauč je modrý jako modř,
to jsi neměl, to jsi tedy neměl,
říkat mi, že je zelený. Pak jsem s hrůzou
uslyšela sama sebe, a jako bych se byla probudila,
dala jsem se do strašného pláče.
1997
from: Feldarbeit. Gedichte. Zweisprachig. Aus dem Tschechischen von Christa Rothmeier.
Wien: Edition Korrespondenzen, 2001
Audio production: CD Otto Sander und Petr Borkovec lesen Petr Borkovec: Feldarbeit. Gedichte. Zweisprachig.
Aus dem Teschechischen von Christa Rothmeier.
Wien: Edition Korrespondenzen 2001.
EL SOFÁ
español
Cuando me enteré de que Jorge había muerto
(llegaron dos telegramas de Karlovy Vary,
uno decía que no vivía, el otro era la autopsia),
no sé por qué me senté en el sillón de la habitación
y estuve mirando el sofá de enfrente y me di cuenta
de que era azul, vi que era claramente azul,
y me repetía a mí misma: es azul,
azul, cualquiera lo puede ver –
porque desde el día que lo trajeron,
nunca nos pusimos de acuerdo en el color.
Jorge decía que era de un verde peculiar.
Estaba sentada como una tonta en la habitación
y me decía una y otra vez: cómo podías estar tan ciego,
pero si este sofá es tan azul como el azur,
no tenías que haberme dicho nunca,
nunca, que era verde. Después con horror
me escuché a mí misma y, como si me hubiera despertado,
empecé a llorar desesperadamente.
[Neobjímej mě ...]
checo | Petr Borkovec
Neobjímej mě, nezaposlouchávej
se do slov, řeči, do hlasu.
Dívej se na mě při čaji a kávě.
Jsem tu. Nahoru od pasu.
Kuchyň je bez stěn. Ohrazena plentou,
ze které rozkvétají samorosty.
Pod stolem nehledej – jsem Kentaur.
Nechtěj to pochopit a nezvi hosty.
Stůl končí, začínají židle. Křehce
jdou hodiny. Kamenné lino. Dřez
má prsty utopené v prstenech.
Neobjímej mě, neposlouchej, nech.
Topení kolébá látku. Látka spí.
Slunce za sklem se neplete do věcí.
A oči drží prostor jako slepce.
zima 1996–1997
from: Feldarbeit. Gedichte. Zweisprachig. Aus dem Tschechischen von Christa Rothmeier.
Wien: Edition Korrespondenzen, 2001
Audio production: CD Otto Sander und Petr Borkovec lesen Petr Borkovec: Feldarbeit. Gedichte. Zweisprachig.
Aus dem Teschechischen von Christa Rothmeier.
Wien: Edition Korrespondenzen 2001.
[No me abraces…]
español
No me abraces, no prestes oídos
a las palabras, las conversaciones, las voces.
Mírame mientras tomamos el té y el café.
Estoy aquí. De cintura para arriba.
Una cocina sin paredes. Acotada por un biombo
en el que florecen troncos retorcidos.
No busques bajo la mesa – soy un centauro.
No trates de entender ni traigas invitados.
La mesa acaba donde empiezan las sillas.
Las horas pasan frágilmente. El linóleo de piedra.
El fregadero de dedos ensortijados.
No me abraces, no escuches, déjalo.
La calefacción mece la cortina. La cortina duerme.
El sol tras el cristal no se entromete.
Y los ojos sostienen el espacio como a un ciego.
Kost v lese
checo | Petr Borkovec
Světle zelená kost v lese,
v mechu, osamocená,
blízko malé světliny.
Na spodku suchá a hladká
jak křídový papír.
Někde by mohla být lebka,
možná i s parohy, ale nikdy není.
Kostry zvířat rozvlečené po lesích,
složte se.
from: Wernisch
Praha: Fra, 2012, 2015
Audio production: Haus für Poesie, 2017
Hueso en el bosque
español
Un hueso verde pálido en el bosque,
entre el musgo, solitario,
cerca de un pequeño claro.
Seco y suave en la base
como papel satinado.
Por aquí podría haber un cráneo,
incluso con las astas, pero no está nunca.
Huesos de animales esparcidos por los bosques,
recomponeos.
Ruka
checo | Petr Borkovec
Tak týden, než jsi umřel,
stalo se přece tohle:
Vracel jsem se k tvému stolku,
a najednou ztratil řeč
a zestříbrněla mi ruka.
Koktal jsem, levačka jiskřila,
ale ty sis nevšiml, musel jsem ti to říct.
Denně jsi pak volal a říkal:
»Jdi s tou stříbrnou rukou k doktorovi,
nebo ti budu každý den volat a říkat,
jdi s tou stříbrnou rukou k doktorovi.«
Už jsme se neviděli. Tam se budeme
hladit zlatýma, těším se.
from: Wernisch
Praha: Fra, 2012, 2015
Audio production: Haus für Poesie, 2017
La mano
español
Bien, pues una semana antes de que murieras
ocurrió justo esto:
Me volví hacia tu mesilla
y de pronto me quedé sin habla
y la mano se me puso plateada.
Tartamudeaba, mi mano izquierda resplandecía,
pero no te diste cuenta, te lo tuve que decir yo.
Después me llamabas a diario y decías:
«Vete al médico a que te mire esa mano plateada,
o te llamaré todos los días para decirte
que vayas al médico a que te mire esa mano plateada.»
Y ya no nos volvimos a ver. Allá nos acariciaremos
con manos doradas, lo estoy deseando.
Filmy
checo | Petr Borkovec
Všechny ty filmy s bordelem
a kamerou v každém pokoji,
s tajnou komorou plnou televizí,
v níž padouch píchá palcem u nohy
svou milou; každý otočený jinam.
Už dlouho jsem žádný neviděl.
Až mě opustíš, chci právě tohle
(za otočnou knihovnou na knoflík),
jen místo bordelu slušný malý hotel
na hezkém místě, u cyklistické trasy.
Už teď sedíme každý mezi svými
černobílými milostnými steny
a záběry skrytých kamer skrytých všude;
jenom to dotáhnu po svém, až mě opustíš.
from: Wernisch
Praha: Fra, 2012, 2015
Audio production: Haus für Poesie, 2017
Películas
español
Todas esas películas en las que hay un burdel
y cámaras en cada habitación,
Con un cuarto secreto lleno de pantallas
en las que un malvado se folla a su amada
con el pulgar del pie, cada uno vuelto hacia un lado.
Hace ya mucho que no he visto una.
Cuando me abandones, quiero eso precisamente
(tras la estantería giratoria de botón)
solo que en vez de un burdel habrá un hotelito decente
en un sitio bonito, cerca de una vía de ciclistas.
Ya ahora estamos sentados, cada uno
entre sus jadeos amorosos en blanco y negro
y grabaciones de cámaras ocultas, ocultas por todos lados.
Solamente lo acabaré a mi manera, cuando me abandones.