Ti, co nikam nepatří, milují sobě podobné. Milují víc
Nepříjemné městské hluky probouzejí spící monstra
V postelích hrozivých rozměrů, do nichž malovanými okny
Proudí tma a světlo a křesá zvířecí vášeň
Ti, co nikam nepatří, milují sobě podobné. Milují víc
V koutě za čtyřdveřovou skříní skučí zapomnění
Listuje umaštěnými stránkami rodinného kalendáře s
Úspornými recepty, popisy hmyzu, obrázky
Jednoduchými radami, jak nezemřít předčasně
Ti, co nikam nepatří, milují sobě podobné. Milují víc
Zapomnění má tvář vlkodlaka. Tmavě modrým jazykem
Ověřuje, znovu si ověřuje všechna fakta
Zvlášť letopočet devatenáct set šedesát
Na obálce knihy, která je cítit plynem z Dašavy
Ti, co nikam nepatří, milují sobě podobné. Milují víc
Pozdě na podzim milují slizkými listy na předním skle
Auta, zablácenými podlahami, potem rozinek
V dlaních, milují zvukem, co ničí nervy ticha.
Milují tučným kouskem uhlí, který, když se stlačí
silně, kreslí kostrbaté
Rysy na zlatavé kůži siesty. Buď zdráv, vlkodlaku!
Svátky za malovanými okny nám nepatří
Nech si svou bolest pro sebe. Ti, co nikam nepatří, milují víc.