Píšu o tom
a nechci na to myslet

Nemám potuchy
proč se vždycky upnu na jedno slovo
nějaké takové slovo
na kterém nakonec ztroskotám

„To se ti stalo ještě

            zaživa?“

            Toho odpoledne jsem se v tom trochu potácel
             vzadu po louce
             a z trávy mě sledovala černobílá kočka
             Byl to můj konec
             Najednou jsem viděl že k ní všechno vede
             a že se jí
             jak tam sedí
             nedokážu vyhnout

             Viděl jsem se jak natruc měním směr
             a mířím jinam
             jenom kvůli ní
             ale stejně průhledně marně
             zase jinam zase nazpátek

             Buď nepřímo k ní
             Nebo rovnou

             Uzel se stahoval dokud přede mnou neutekla

Uzel
zase jedno z těch slov

Sotva se za nějakým takovým pustím
už na jeho místě začne číhat něco
s čím jsem si vůbec nikdy neměl začínat

A pak už nepomůže ani škrt ani útěk
za jiným slovem
            Žádné není jiné
A všechna si to navzájem umějí připomenout

Necítím už báseň ale jen studený stisk
že nikdo z nás živých
by asi nechtěl doopravdy vědět
natož prožít
co může taky znamenat

            zaživa

            Dokud to přede mnou neuteče
            Jako tenkrát