Martin Mutschler
alemán
Ani se nehni
V té knize, kterou jsi nenapsal,
byl jeden, co pořád opakoval
„vytraťte se zadním vchodem“.
Myslel sis na vyhynutí.
Přece jen je v tobě kus dobrého!
Ale viděl jsi večer, jak jiskry proletovaly roštím?
Jako střely mezi větvemi?
Hotové toky,
průlety různými patry jako mezi tunely
nebo přejezdy dálnic. V průduších hranice
zářivé čáry
zjevovaly děravost, volnost celé stavby.
Rozvětvení ohně unikající ven
rozvětvením dřeva.
Kresba ohně proškrtávající
kresbu dřeva.
Jako krev žilami se to hnalo.
V noci jsi pak viděl přicházet
nohy a břicho osvětlené baterkou.
A jinde
jako když se potopí jenom kus lodi.
Odkrývání průhledů, kde zrak vždycky předtím
narazil na zdi.
Otevřený prostor, překážky mizí,
dočasně tu proudí vzduch.
Z pater visí
tisíce potrhaných kabelů, rour, krycích plátů.
Takové
bílé roztrhané tělo.
Pozoruješ holuby, jak usedají na ta prorvaná betonová patra
jako na útes,
příroda okamžitě obydluje nové tvary, hned je poznává,
i když jsou čerstvé, včera nebo dnes ráno vytvořené silou
trhacích strojů.
Ploutev z tebe vyrvaná:
Je čas povolit tu ryby.
A jinde
totéž v menším. Zdi
rozlomené v půli,
zahlédneš tapety a místa, kam postavit stůl.
Vítr vane nedostavěným domem, který je samé patro
a holé schodiště.
Vystoupíš hned za rohem, aby ses tam vrátil.
Bude tam potrhaný plot,
provalené pletivo a vyvrácený sloupek.
Když vlezeš dovnitř a v chodbě někoho potkáš,
zarazíš se. Dokud nezjistíš,
že i on se zarazil.
Ani jeden z vás
tam nemá co dělat.
Projdete kolem sebe jako dva neprůhlední.
Při odchodu ovšem průhledně
vyšlapeš všechny stopy pozpátku
jako by už nemělo být
žádné
ven
ani vyvanutí.
De: Nejlepší české básně 2013
Brno: Host, 2013
ISBN: 978-80-7294-973-1
Producción de Audio: Jan Trojan
Rühr dich nicht
In jener Schrift, die du aufgabst,
gab's einen, der ständig wiederholte
„macht euch fort durch den Hinterausgang“.
Du dachtest bei dir an Ausrottung.
Es ist doch etwas Gutes in dir!
Aber sahst du am Abend, wie die Funken das Reisig durchflogen?
Wie Geschosse unter den Zweigen?
Völlige Ströme,
Durchflug durch einige Stockwerke wie zwischen Tunneln
oder Autobahndurchfahrten. In den Luftlöchern des Scheiterhaufens
die Hexerei der Strahlen,
eröffnend, wie löchrig, wie lose der ganze Bau.
Die Verästelung des Feuers, die hinausfloh
durch die Verästelung des Holzes.
Die Zeichnung des Feuers, die durchkreuzte
die Zeichnung des Holzes.
Wie Blut, das durch Adern jagt.
In der Nacht dann sahst du sie kommen
Bauch und Beine im Licht der Taschenlampe.
Und anderswo
wie wenn man nur ein Stück versenkt vom Boot.
Das Freilegen von Durchblicken, wo das Auge vorher
noch auf Wand gestoßen war.
Offener Raum, die Barrieren verschwinden,
vorerst strömt hier die Luft.
Aus den Stockwerken hängen
tausende aufgerissene Kabel, Rohre, Deckplatten.
Solch
weißer zerrissener Körper.
Du sahst die Tauben auf zerklüfteten Geschossen landen
wie auf einer Klippe,
die Natur bevölkert augenblicklich neue Formen, gleich sie erkennend,
auch wenn sie frisch sind, gestern oder heut Morgen gebildet
durch die Kraft von Abrissmaschinen.
Eine Flosse dir ausgerissen:
Zeit hier Fische zu erlauben.
Und anderswo
dasselbe in klein. Wände
entzweigebrochen,
du erblickst Tapeten und Plätze, wo ein Tisch stand.
Der Wind weht durch das unfertige Haus, der ein einziges Stockwerk ist
und ein bloßes Treppenhaus.
Gleich um die Ecke steigst du wieder aus, um zurückzugehen.
Dort ein umgerissener Zaun,
ein umgestürzter Pfosten, durchbrochener Draht.
Wenn du hineinschlüpfst und im Flur auf jemanden stößt,
stutzt du. Bis du bemerkst,
dass auch er stutzt.
Keiner von euch beiden
hat dort was verloren.
Ihr geht aneinander vorbei wie zwei Undurchsichtige.
Im Weggehen freilich trittst du durchsichtig
alle Spuren rücklings aus
als sollte es keines mehr geben
kein
Hinaus
und kein Verwehen.