Ani se nehni

V té knize, kterou jsi nenapsal,
byl jeden, co pořád opakoval
„vytraťte se zadním vchodem“.

Myslel sis na vyhynutí.
Přece jen je v tobě kus dobrého!

Ale viděl jsi večer, jak jiskry proletovaly roštím?
Jako střely mezi větvemi?
Hotové toky,
průlety různými patry jako mezi tunely
nebo přejezdy dálnic. V průduších hranice
zářivé čáry
zjevovaly děravost, volnost celé stavby.
Rozvětvení ohně unikající ven
rozvětvením dřeva.
Kresba ohně proškrtávající
kresbu dřeva.
Jako krev žilami se to hnalo.

V noci jsi pak viděl přicházet
nohy a břicho osvětlené baterkou.

A jinde
jako když se potopí jenom kus lodi.
Odkrývání průhledů, kde zrak vždycky předtím
narazil na zdi.
Otevřený prostor, překážky mizí,
dočasně tu proudí vzduch.
Z pater visí
tisíce potrhaných kabelů, rour, krycích plátů.
Takové
bílé roztrhané tělo.
Pozoruješ holuby, jak usedají na ta prorvaná betonová patra
jako na útes,
příroda okamžitě obydluje nové tvary, hned je poznává,
i když jsou čerstvé, včera nebo dnes ráno vytvořené silou
trhacích strojů.

Ploutev z tebe vyrvaná:
Je čas povolit tu ryby.

A jinde
totéž v menším. Zdi
rozlomené v půli,
zahlédneš tapety a místa, kam postavit stůl.
Vítr vane nedostavěným domem, který je samé patro
a holé schodiště.
Vystoupíš hned za rohem, aby ses tam vrátil.
Bude tam potrhaný plot,
provalené pletivo a vyvrácený sloupek.
Když vlezeš dovnitř a v chodbě někoho potkáš,
zarazíš se. Dokud nezjistíš,
že i on se zarazil.
Ani jeden z vás
tam nemá co dělat.

Projdete kolem sebe jako dva neprůhlední.
Při odchodu ovšem průhledně
vyšlapeš všechny stopy pozpátku

jako by už nemělo být

žádné
ven
ani vyvanutí.

 

© Jaromír Typlt
De: Nejlepší české básně 2013
Brno: Host, 2013
ISBN: 978-80-7294-973-1
Producción de Audio: Jan Trojan

Ni te muevas

En ese libro que no escribiste
había uno que no dejaba de repetir
«lárguense por la puerta trasera»

Pensaste en nuestra extinción.
Vaya, ¡aún queda algo bueno en ti!

¿pero has visto cómo de noche revoloteaban las chispas por la maleza,
como proyectiles entre las ramas?
Auténticos ríos,
atravesando distintos pisos como si fueran túneles
o puentes de autopistas. En los bronquios de los troncos apilados
unas líneas luminosas
revelaron la perforación, la libertad de la construcción
la ramificación del fuego escapándose
la ramificación de la madera.
El dibujo del fuego tachando
el diseño de la madera
corría como la sangre por las venas.

Por la noche viste llegar
unas piernas y un abdomen iluminados por una linterna.

Y en otra parte
como cuando se hunde un trozo de barco.
La revelación del paisaje, donde antes la vista se topaba
con una pared
Espacio abierto, no hay obstáculos
el aire corre, de momento.
De los pisos cuelgan
miles de cables arrancados, tubos, chapas.
Un cuerpo
blanco desgajado.
Observas a las palomas, que se sientan en los pisos de cemento agujereado
como en un acantilado,
la naturaleza habita esas nuevas formas, en seguida se las apropia,
aunque sean frescas, creadas ayer o esta mañana a fuerza
de excavadoras.

Una aleta que te arrancaron:
es hora de permitir peces aquí.

Y en otra parte
lo mismo pero en pequeño. Paredes
partidas por la mitad,
vislumbras el papel y lugares para poner una mesa.
El viento atraviesa el edificio no terminado, que solo son pisos
y una escalera desnuda.
Entras por una esquina, para volver de nuevo.
Habrá una verja rota,
una malla tirada y una columna caída.
Cuando entras y en el pasillo te cruzas con alguien,
te detienes. Hasta que ves que
él también se ha detenido.
Ninguno de los dos
debería estar ahí.

Pasáis uno al lado del otro como si fuerais translúcidos.
Al salir sin embargo borras lúcidamente
todos tus pasos hacia atrás

como si ya no tuviera que haber

ningún
afuera
ninguna sublimación.

Traducción: Elena Buixaderas