Tatjana Jamnik
esloveno
SONÁTOVÁ VĚTA
Zimní okno spolykalo živočišné uhlí much.
Tvrdý akord skelné mapy s cizí krajinou.
Slunko šplhá po špejli. Slunko smirkuje.
Vývrh srn a rozprach strak.
– Na obloze Bůh se zdá být bez pohnutí;
vztahuje se ale ke mně: šibeničním ramenem.
Může prosit o milost, kdo miluje jen tím, co bylo?
Přítomnost je zapomenout, aniž jsi to znal.
Zimní okno spolykalo živočišné uhlí much.
Tvrdý akord skelné mapy s cizí krajinou.
Slunko šplhá po špejli. Slunko smirkuje.
Vývrh srn a rozprach strak.
– Na obloze Bůh se zdá být bez pohnutí;
vztahuje se ale ke mně: šibeničním ramenem.
Může prosit o milost, kdo miluje jen tím, co bylo?
Přítomnost je zapomenout, aniž jsi to znal.
Okno polkne stráň, pár strak
a vyvrhá mě k Bohu. Rozklad akordu.
Na skleněné mapě paprsek se vrtá v muší síti.
Smrti na dosah, prosím za daleké blízké,
kam až dosmirkoval vlak, kam až sešplhala kaple.
Bez pohnutí milovat a trpět, zatrnit se cize
ve vlastním, kde na špejličce přítomného
visí zmizelé. Šibenice na rozprach.
Zimní okno spolykalo živočišné uhlí much.
Skelný akord mapy s tvrdou krajinou.
Slunko smirkuje. Prach strak. Bez pohnutí
kaple, vlak, bez pohnutí zatrněná obloha.
Z blízké dálky cize, vlídně Bůh mi mlčky rozmlouvá,
že to, co tady bez něj žiju, může už být za to trest.
Přítomnost je v mezipatře okno, které –
které nemá – nemá – – – dům.
Brno: Host, 2004
Producción de Audio: Haus für Poesie, 2017
SONATNI STAVEK
Zimsko okno je pogoltnilo živalsko oglje muh.
Trdi akord steklenega zemljevida s tujo pokrajino.
Sonce pleza po špili. Sonce smirka.
Iztrebitev srn in razprašitev srak.
– Na nebu se Bog zdi negiben;
a izteguje se k meni: z visliškim tramom.
Mar more prositi za milost, kdor ljubi le skoz to, kar je bilo?
Sedanjost je pozabiti, ne da bi to poznal.
Zimsko okno je pogoltnilo živalsko oglje muh.
Trdi akord steklenega zemljevida s tujo pokrajino.
Sonce pleza po špili. Sonce smirka.
Iztrebitev srn in razprašitev srak.
– Na nebu se Bog zdi negiben;
a izteguje se k meni: z visliškim tramom.
Mar more prositi za milost, kdor ljubi le skoz to, kar je bilo?
Sedanjost je pozabiti, ne da bi to poznal.
Okno pogoltne breg, par srak
in me iztrebi pred Boga. Razpad akorda.
Na steklenem zemljevidu žarek brska po mušji mreži.
Smrti na dosegu, prosim za daljne bližnje,
kako daleč je prismirkal vlak, kako nizko je zlezla kapela.
Negibno ljubiti in trpeti, tuje se zabubiti
v lastnem, kjer na špilici sedanjega
visi izginulo. Vislice za razprašitev.
Zimsko okno je pogoltnilo živalsko oglje muh.
Stekleni akord zemljevida s trdo pokrajino.
Sonce smirka. Prah srak. Negibna
kapela, vlak, negibno zabubljeno nebo.
Iz bližnje daljave me tuje, prijazno Bog molče prepričuje,
da si za to, kar tukaj živim brez njega, že lahko kaznovan.
Sedanjost je okno v vmesnem nadstropju, ki –
ki nima – nima – – – hiše.