Kristina Kallert
alemán
Subcomandante Marcos
Vyšel jsem před dům.
Ticho ve městě.
V obchodě jsem koupil modrý sýr,
prodavač se jmenoval Haddád,
říkal mi, že letos se ještěrky
vracejí zpět do horkých zemí.
V hlavě mu Íránci začali vyrábět plutonium.
Rukou jsem přejel po obrubníku,
postavil láhev na zídku
a převaloval v puse chuť,
co mění praskající zvuk
na bílé substance na jazyku.
Útržky pórovité hmoty se vznášely
nad kaluží v Petrohradské ulici,
poslední ulici ve vesmíru.
Viděl jsem holku zamávat červeným šátkem,
gesto bylo tak osvobozující,
rovnoběžky ulic ale zůstávaly šedé a lepkavé.
V bytě jsem jedl sýr,
díval se z okna, četl noviny.
Subcomandante Marcos prý žije v Praze
dobrých dvacet let,
levicová mládež ho ukrývá po bytech,
které jsou spolu tajně propojeny.
Vzduch se vlnil, den zrnil informací
a vůní bezpečnostní prověrky.
Z okna jsem viděl boule běžkyň,
predátory, ženoucí se za nimi.
Vesmír krvácel z koutku rtu
a kapka dopadala na chodník.
Po schodech stoupaly armády,
nosiči nábytku a další
sluncem prosvícené kostry.
De: Dny plné usínání
Praha: Fra, 2016
Producción de Audio: Goethe-Institut Prag 2017, mit freundlicher Genehmigung
Subcommandante Marcos
Ich trat vors Haus.
Die Stadt – ganz still.
In einem Laden kaufte ich Bleu,
der Verkäufer, er hieß Haddád,
sagte, heuer würden die Eidechsen
zurückkehren in heißere Länder.
In seinem Kopf gewannen die Iraner bereits Plutonium.
Ich strich mit der Hand über den Bordstein,
stellte die Flasche aufs Mäuerchen
und wälzte im Mund den Geschmack,
wälzte, was ein platzender Laut verwandelt
zu weißer Substanz auf der Zunge.
Fetzen porigen Stoffes überschwebten
die Pfütze in der Petersburger Straße,
der letzten im Weltall.
Ich sah ein Mädchen winken mit rotem Tuch,
welch befreiende Geste,
die Parallelen der Straßen aber blieben klebrig und grau.
In der Wohnung aß ich den Käse,
sah aus dem Fenster, las Zeitung.
Subcommandante Marcos lebt angeblich gut
zwanzig Jahre in Prag,
Linke Jugend verbirgt ihn in Wohnungen,
die heimlich miteinander verbunden sind.
Die Luft wellte und der Tag körnte Information
und das Arom eines Sicherheitschecks.
Im Fenster sich beulende Läuferinnen,
hinterdreinjagende Prädatoren.
Blut rann vom Mundwinkel des Weltalls
und ein Tropfen schlug auf dem Gehsteig auf.
Über die Treppen hoch stiegen Armeen,
Möbelpacker und andere
sonnendurchstrahlte Skelette.