RDEČE ROŽE

rdeče rože rastejo v nebesih, senca je na vrtu
luč prodira od povsod, sonca se ne vidi
ne vem kako da je potem senca na vrtu, rosa je v travi
okrog so posuti veliki beli kamni da se na njih lahko sedi

hribi okrog so taki kot na zemlji
samo da so nižji in da so videti čisto prhki
mislim da smo tudi mi čisto lahki in da se komaj dotikamo tal
če hodim se mi zdi da se rdeče rože malo umaknejo pred mano

zdi se mi da zrak diši, da je strašno hladen in žgoč
vidim da prihajajo nova bitja
kot da jih nevidna roka polaga v travo
vsa so lepa in mirna in vsi smo skupaj

nekatere ki plavajo sem v zraku zavrti in jih odtrga
zginejo in jih ne vidimo več in ječijo
zdi se mi da je moje telo v žarečem tunelu
da vzhaja kot testo in da potem prši narazen v zvezde

tukaj v nebesih ni seksa ne čutim rok
ampak so vse stvari in bitja popolnoma skupaj
in drvijo narazen da se še bolj združijo
barve hlapijo in vsi glasovi so kot mehka kepa na očeh

zdaj vem da sem bil včasih petelin in včasih srna
da sem imel krogle v telesu ki jih zdaj drobi
kako lepo diham
imam občutek da me lika likalnik in da me nič ne peče

© Tomaž Šalamun
De: Bela Itaka
Ljubljana : DZS, 1972
Producción de Audio: Študentska založba

ČERVENÉ KVĚTINY

červené květiny rostou na nebesích, na zahradě je stín
světlo proniká odevšad, slunce není vidět
nevím jak to že je pak na zahradě stín, na trávě je rosa
kolem jsou rozesety velké bílé kameny na nichž se může
                                                                       sedět

kopce kolem jsou takové jako na zemi
jenže jsou nižší a vypadají úplně sypké
myslím že jsme i my úplně lehcí a že se sotva dotýkáme země
když jdu zdá se mi že mi červené květiny trochu uhýbají

zdá se mi že vzduch voní, že je strašně chladný a horký
vidím že přicházejí nové bytosti
jako by je neviditelná ruka pokládala do trávy
všechny jsou sličné a klidné a všichni jsme spolu

některými co sem plují to ve vzduchu smýkne a jsou utrženy
zmizí a už je nevidíme a bědují
zdá se mi že je mé tělo ve žhoucím tunelu
že se zvedá těsto a že pak rozprsklo dští ke hvězdám

tady v nebesích není žádný sex necítím ruce
ale všechny věci a bytosti jsou zcela spolu
a derou se od sebe aby se ještě víc spojily
barvy vyprchávají a všechny hlasy jsou jako měkká hrouda
                                                                        na očích
teď vím že jsem byl jednou kohout a jednou srna
že jsem měl v těle kulky které se teď rozpadají
jak krásně dýchám
mám pocit že mě žehlička žehlí a nic mě to nepálí

přeložil František Benhart

In: Tomaž Šalamun: Stromořadí Naděje. H&H 2003