Jakub Řehák
V Libni se narodilo světlo
V Libni se narodilo světlo
Jít zase po nábřeží, znám to tu, ale nejsem to už já, pata zadírá se
do písku,
ale už mi nepatří, co mi však patří? Nemám snad nárok na dotek světla?
Vyboulená zpovědnice rána, tělo ví a pátrá, zná tah pod vzdušnou
mohylou,
kde se v modrém třesku křísí tramvajové páry, kde do větru pění
limonády,
kde převodové páky města pracují.
Nevstoupil jsem do spícího metra, dál jsem v něm poklimbával.
Viděl jsem mohutné cínové drápy neznámého depa,
s hlavou sraženou milosrdně přes korzet šatů, hliník Zličína zvonil mi
v hlavě.
S přicházejícím jarem nás stále víc chtělo být ze dřeva.
Procházeli jsme skrz pachy za zbouranými domy, kořeny a spršky
vybuchovaly opodál,
neměli jsme být, ale byli, a čím dál víc nás zajímaly
potíže šatů a zatuchlé nauky o svlékání.
Pronásledovali mne až do mé krabice a já jim papírově nadával.
Zdarma šero a úplatné sklenice, ryngle kulaté a dráždivé jako sám zadek,
směstnaná ženská hora.
A úsměv z kuchyně kam plyne? Jen lehce líblas mne reznoucím ohanbím
a spodní maso táhlo k máslovému dřezu. Zatím však planeta kameněla.
Co je to za zemdlelé tělo ležící v pozdních šupinách?
Co rozumím hvězdou cizoložství?
Během léta šplhá po chlupaté noze s pusou rozřízlou od ucha k uchu,
s násilím strašlivě modrým jako patra těl na houpačce, jako těla složená
v zahradních kůlnách.
Chvíle kdy naprázdno a slaně polykám, kdy rukama odírám potrubí,
jímž ženou se jablka města. Přijde léto? A kdo se ptá?
Léto voní po vyloženém shnilém mase, po chatkách, kde kůže chce
být nahá,
veliká kropicí konev léta, ale já trávil čas v prospěšných útrobách.
Byla jsi ze soli, tvé nárty plné jeleního loje, prosklené oči a sukně, které
bylo lze krásně potahovat,
zář chatek, a kovově chladné kohoutky ševelící
v letních hlubinách, dech nemohl pojmout novinovou krásu jediného dne.
Je neděle. Postříbřená hlava. Město-nádherný katafalk vplouvá
do zasněžené síně a usíná,
všeho bylo moc, příliš deníků, příběhů, napěchovaných papírů,
klikyháků z počítače.
Kdo v tobě usíná, kdo drží na šňůrce bolest bolavého zubu
zatímco do plic zvolna prší mokrý sníh.
Neděle ještě je, ale pondělí brzy zabodne svá dláta.
Jít zase po nábřeží. S čůrky deště v jílu čerstvých zdí. S kotvícím
mýdlem parníků.
Tvůj pokoj zvlhlá mapa. Světlo se od kuchyně smýkne, mizí dál
za odložené dvory,
kde vrabci vyrábějí stíny, kde pod rohožkou kdosi úpěnlivě cvrliká.
Uvnitř tramvají pučí žlutá vata a všichni tam procvičují dlaně
pro větší porce tepla.
Rychlíky kotví v šedých zarážkách. Holubi rok od roku línější a
drzejší až to tleská.
Chrlím sprostý kov na prodavače města. Uprostřed noci syčí
odhozená cigareta.
Běžci oslnění prachem z nároží vyboulených borců.
Horkem unavené vany a výtahy, schodiště hrabivě hrnoucí šedou změť
do posledního patra. Zatím však planeta těžkla a kameněla,
nic pro ni neznamenala holka s rozsvícenou polévkou,
nic kaňka vesmíru, co zrovna do krku sklouzla, planeta zůstávala lhostejná.
Události psané písmem hořících masařek. Hlavy oddychující
na samotkách dvorů
s vyskládanou řadou popelnic. Tělo se lituje a mění v lhostejnou masu.
Ulice zaprášených ryb. Ulice nahnědlého potu.
Báseň ke mně přichází už mrtvá. Zjistit stáří písku.
Libeň v chatrných obydlích. Vazkost, vlhkost. Otvírání pórů.
Holky se třepou okolo zdí, vybité chýše plné ranního vzlykotu a plechu,
proudy kapalného másla na stehnech. Záda lnou a v kříži se to hýbe.
Obrana olysává. Skrz rukávy mi proudí vzduch.
Vidím modré kaskády paneláků v hlubinách libeňského těla.
Vidím prázdné jízdárny plné opuštěných policajtů.
Vidím kávu světélkovat v ulici pod Palmovkou, vidím úsvit piva,
vešli jsme do těch žlutých střev a uvnitř vydrželi celou noc.
Láska vypukla na chodbách. Spořitelny. Matná terária, mozky, zadky.
Zchátral jsem, ale nemohl zadržet klam.
Začínalo jaro. Libeň se probouzela a prorůstala,
Libeň se hlásila
v propoceném litinovém mozku. Libeň procitala a čadila.
V Libni se narodilo světlo. Nám zbyl jen ranní porcelán.
Moč cinkající po mlžných hlavách. Jaro byl kbelík s lávou.
V hladinách jara a v mastných parách výloh.
V korunách olysalých stromů.
V divokých jízdách tramvají do západních zemí.
Někdy tě zahlédnu ve víčku piva odhozeném do poslední trávy,
někdy o tobě nevím, ani o sobě, jen poddávám se městským hrátkám.
Mezitím lísala ses do odložených spících zahrad.
Od první chvíle jsem tě miloval, chtěl, aby mi v páteři zvonila cigareta.
Tak vejdi do jara, jdi s tinkturami, Libeň ať plná je ajatinu.
Už vím, tvá sukně je z másla. Přicházíš od nádraží,
hrnou se k tobě schody, mlha ti dosedá k nohám,
učíš schody milovat, učíš, jak zůstat, učíš, jak se ve sklepích probouzí
tenká rudá řeka,
učíš se zapomenout na skla a učíš štěrk zrnit a těkat na rukách.
Zatím však planeta kameněla jako když jsme nechávali pozdní třešně
kvasit v útrobách.