Člověk zkusit má vše – vážně to říkali?
Lépe obejít žár, strašlivou černou pec,
byť mé stavení v horách
vlídně přetváří na domov.

Raděj snít si svůj sen, vyrvaný dějinám,
šlapat odlehlý kraj brambor a pohanky,
nežli nechat se spálit
něčím drtivým zázrakem.

Vím, jak končívá děj, vidím, jak bloumají,
okraj propasti též, a zkázu rodu zřím
jak nesplněný úkol.
Místo nás to vše odnes čas.

Bože, přikutý dál heverem našich běd
k jednomu z posledních stadií lehkosti,
uzdrav bolehlav, jejž jsme
si tu, zvědaví, zřídili.

Nebo přezkoumej krb, komín a podlahu,
jestli drží jak dřív pod nápory
cizích podnětů, syntéz,
vlhka, myšiny, brouků, rzi.