Dvorište moje majke

U dvorište moje majke
često stižu loše vijesti.
Dok šuti, one rastu,
poput vinove loze
zastiru nebo i misao.
Dok govori, one rastu,
prepleću se i uvećavaju
u vrtoglavoj igri pogleda i riječi.
Donose ih zvani i nezvani
- susjede i stranci,
električari i novinari.
Moja ih majka pamti,
oklop straha i samoće
postaje sve čvršći i čvršći,
dvorište se zaobljuje u točku
koju hrane tužni očenaši.

U dvorište moje majke
često stižu loše vijesti.
Teške bolesti presreću pogibije,
kradljivci i lašci vladaju svijetom,
nikome se ne može vjerovati.
Činjenice su uvijek na njezinoj strani
- imena, brojke i mjesta
kao nijemi svjedoci tragedije
lebde na crnoj zavjesi priče.
Moja ih majka izgovara
polako, u po glasa;
nečujni lepet krila zauzme dvorište,
naseli se u korak, prodre u tijelo
ili se jednostavno raspe na rubu daha.

Gdjekad i koja dobra vijest
zaluta u dvorište moje majke.
Dok joj prilazi, majka širi ruke,
razmiče vinovu lozu,
sunce sjenči nebo i misao.
Kada je zagrli, na usnama osmijeh,
u pogledu tjeskoba;
riječi kao ptice oklijevaju
između pjesme i metka.
Moja majka bolje od ikoga zna
da najstrašnije priče niču
među poljskim cvijećem,
u slijepoj radosti koja ne misli na sutra.

From: U polutami predgrađa
Audio production: Tomislav Krevzelj, Udruga radio mreza 2011

Dvůr mé matky

Do dvora mé matky
často přicházejí špatné zprávy.
Dokud ona mlčí, ony rostou,
jako vinná réva
zastírají nebe a mysl.
Dokud ona mluví, ony rostou,
proplétají se a zvětšují
v závratné hře pohledů a slov.
Přinášejí je zvaní i nezvaní
- sousedé i cizinci, elektrikáři a novináři.
Moje matka si je pamatuje,
krunýř strachu a samoty
je stále silnější,
dvůr se zaobluje do tečky,
která se živí žalostnými otčenáši.

Do dvora mé matky
často přicházejí špatné zprávy.
Těžké nemoci se potkávají s úmrtími,
zloději a Iháři vládnou světem,
nikomu se nedá věřit.
Fakta jsou vždy na její straně
- jména, číslice a místa
se jako němí svědkové tragédie
vznášejí na černém závoji příběhu.
Má matka je vyslovuje
pomalu, polohlasně;
neslyšné třepotání křídel zaplní dvůr,
usídlí se v chůzi, pronikne do těla
nebo se prostě rozepne po okraji dechu.

Tu a tam i nějaká dobrá zpráva
zabloudí do dvora mé matky.
Jak se k ní blíží, matka rozpřáhne ruce,
rozhrnuje vinnou révu,
slunce odstíní nebe a mysl.
Když ji obejme, na rtech úsměv,
v očích úzkost;
slova jako ptáci váhají
mezi písní a střelou.
Má matka lépe než kdo jiný ví,
že nejstrašnější příběhy raší
mezi polním kvítím,
ve slepé radosti,
která nemyslí na zítřek.

Přeložil Petr Stehlik