Johanna Venho

Když jsme na prahu nepochopitelného
neříkáme nic logického a říkáme
průzračnosti jako studniční voda. Světlo oslepuje,
elektrizuje. Říkám mu: po mechovém koberci
se dá putovat a snít, odskočit si do domu
zestárnout, zněžnět.
Provaz utkaný z černé a bílé,
jak moc vydržíš, aniž by ti to zlomilo vaz.
Ruce Světla se ovíjejí kolem krku,
ústa těsně u ucha, svatojánská růže se náhle doširoka rozvine
a na louce u studny leží opar, kdosi pradávný trhá
sedmero kvítí, k zestárnutí, změknutí.
Provaz utkaný z černé a bílé, uvitý
věnec, zatoč s ním, hoď, za chvilku zvadnou.
Světlo zaplaví oči, květ ožije
ve studniční vodě, ty chladné až na dně, lásky,
děti, ještě chvilku, trošku mě rozhoupej, hou-py hou,
na okraji studny, drž se kolem krku.

When we are on the edge of the incomprehensible
we don’t talk logically and our talk
is as clear as well water. Light mumbles, signals.
I tell him: in the moss you can
wander and dream, pop into a house
to grow old, become tender.
Rope woven of black and of white,
how much can you carry without breaking your back?
Light wraps his arms around my neck,
his mouth is at my ear, the midsummer rose bursts
into blossom and there is mist in the meadow,
an old woman picks seven flowers,
to grow old and soft. Rope woven and garland woven
of black and of white, dance me, fly me, it’s soon over.
Light brings tears to my eyes, the flower revives
in the well water, the coldest, deepest: loveys,
children, just one moment more, give me a little push,
swing-out, swing-back, on the edge of the well,
wrap your arms around my neck.