Božena Správcová
Dům
Dům
Kožených sandálů dav,
dav oblýskaných pantoflí
se zarputile přemisťuje z patra do patra,
hned stojí před vchodem do zahrady,
hned zase čeká pod schodem do sklepa, číhá i u východů
němý dav pleskáčů samozvanců
okopává píšťaly bubny kytary,
ty polámané, ty zaprášené i ty připravené.
Srazil by podpatky možná tak na povel
zapomenutého strýce z Hostavic,
i po dlouhé válce rozezná ten hlas,
určitě rozezná.
Obchází pětitunový smrk, co na něj každé léto
napínáčkem noty
dírek s léty přibývá, u každé slzička pryskyřice,
maličká slzička pětitunového pláče, kolik ho tam ještě je,
stádo škrpálů přešlapuje u branky do parku,
dál už si netroufá,
za brankou totiž zas přešlapuje park,
to nebezpečné nadělení,
to semeniště hrůzostrašných vzkazů.
V podkroví dravý démonek, ještě mládě, loví,
bičuje svět provázkem na pastelce
a poví ti pravdu o žížalách, aeroplánu,
od Masaryka po Afghánistán má sežvejkáno,
chyť ho ale, povstalce, a v tu ránu se pokadí!
radši to nezkoušej a nechej ho – loupat možná desku z houslí
hrozivě žmoulat žíně,
nejspíš však motat zase ta hnusná monotónní kouzla
s pastelkou a provázkem.
Unaveni
zvedáme hejna racků z parků města bez řeky,
zvedáme hejna hejna holubů z domů holubích.
Unaveni
známe i jiné domy – široké a plavé,
povídavě zanesené úhledně vycíděným šuntem,
domy, kde voní pravidelná aviváž,
takže co furt tady?
S kvílivou vychrtlostí snů – co tolik jsou ještě barevné,
tolik kdysi pěstěné a přesné,
uhýbat před tou jemností pro výběr kamene,
každého dřeva pro každou z štokrdlí,
uhýbat před tolikerým citem pro každý z obrazů,
zavírat oči před vzácností každé z vzácných látek,
uhýbat před jejich nemocným mžouráním z hromad,
plašit se a kroužit tu nad domem umanutým,
a tím plašením se němě modlit.
Aby se choroba zvrátila v novinovou přestávku,
aby už konečně přišel strýc s píšťalou
vyvést ty staré zlé škrpály do polí