Antonio Parente
italienisch
Ani se nehni
V té knize, kterou jsi nenapsal,
byl jeden, co pořád opakoval
„vytraťte se zadním vchodem“.
Myslel sis na vyhynutí.
Přece jen je v tobě kus dobrého!
Ale viděl jsi večer, jak jiskry proletovaly roštím?
Jako střely mezi větvemi?
Hotové toky,
průlety různými patry jako mezi tunely
nebo přejezdy dálnic. V průduších hranice
zářivé čáry
zjevovaly děravost, volnost celé stavby.
Rozvětvení ohně unikající ven
rozvětvením dřeva.
Kresba ohně proškrtávající
kresbu dřeva.
Jako krev žilami se to hnalo.
V noci jsi pak viděl přicházet
nohy a břicho osvětlené baterkou.
A jinde
jako když se potopí jenom kus lodi.
Odkrývání průhledů, kde zrak vždycky předtím
narazil na zdi.
Otevřený prostor, překážky mizí,
dočasně tu proudí vzduch.
Z pater visí
tisíce potrhaných kabelů, rour, krycích plátů.
Takové
bílé roztrhané tělo.
Pozoruješ holuby, jak usedají na ta prorvaná betonová patra
jako na útes,
příroda okamžitě obydluje nové tvary, hned je poznává,
i když jsou čerstvé, včera nebo dnes ráno vytvořené silou
trhacích strojů.
Ploutev z tebe vyrvaná:
Je čas povolit tu ryby.
A jinde
totéž v menším. Zdi
rozlomené v půli,
zahlédneš tapety a místa, kam postavit stůl.
Vítr vane nedostavěným domem, který je samé patro
a holé schodiště.
Vystoupíš hned za rohem, aby ses tam vrátil.
Bude tam potrhaný plot,
provalené pletivo a vyvrácený sloupek.
Když vlezeš dovnitř a v chodbě někoho potkáš,
zarazíš se. Dokud nezjistíš,
že i on se zarazil.
Ani jeden z vás
tam nemá co dělat.
Projdete kolem sebe jako dva neprůhlední.
Při odchodu ovšem průhledně
vyšlapeš všechny stopy pozpátku
jako by už nemělo být
žádné
ven
ani vyvanutí.
Aus: Nejlepší české básně 2013
Brno: Host, 2013
ISBN: 978-80-7294-973-1
Audioproduktion: Jan Trojan
Rimani immobile
In quel libro che non hai scritto
qualcuno continuava a ripetere
"filate via dall'entrata sul retro".
Pensasti all'estinzione.
C'è pur sempre qualcosa di buono in te!
Ma hai visto la sera le scintille balenare tra gli sterpi?
Come gli spari tra i rami?
Flussi completi,
rasenti ai vari piani come tra le gallerie
o i cavalcavia delle autostrade. Negli esalatori del confine
i filetti radiosi
rivelano la fuga, la labilità dell'intera costruzione.
Il ramificarsi del fuoco che si sprigiona
dal legno ramificato.
Il disegno del fuoco che cassa
il disegno del legno.
Fiottava veloce come il sangue nelle vene.
Di notte poi vedesti avvicinarsi
le gambe e l'addome illuminati da una torcia elettrica.
E altrove
come se affondasse soltanto una parte della nave.
La rivelazione di scappatoie, laddove in precedenza lo sguardo
incocciava il muro.
Lo spazio aperto, gli ostacoli svaniti,
uno sbuffo d'aria momentaneo.
Dai piani penzolano
migliaia di cavi, tubi, pannelli coprenti lacerati.
Come
un candido corpo dilaniato.
Osservi i piccioni che si posano sui piani di cemento sconquassati
come se fossero scogli,
la natura che all'istante prende possesso di nuove formazioni, all'istante le
riconosce,
nonostante siano fresche, create ieri o stamane dalla forza
di benne mordenti.
Una pinna che ti è stata svelta:
È tempo di acconsentire qui ai pesci.
E altrove
lo stesso ma in misura minore. Le mura
spaccate in due,
scorgi i parati e il punto in cui spiccava il tavolo.
I soffi di vento che attraversano la casa incompiuta, solo i piani
e una scala nuda.
Scendi subito dietro l'angolo per potervi ritornare.
Troverai una recinzione sbrindellata,
del tessuto squarciato e una colonna sradicata.
Quando ti trascinerai all'interno e incontrerai qualcuno nel corridoio,
rimarrai interdetto. Fino a quando non scoprirai
che anche per lui è così.
Nessuno di voi due
dovrebbe trovarsi lì.
Vi incrociate come se non foste diafani.
Uscendo però con movenze diafane
ricalchi all'indietro ogni traccia
come se non dovesse esserci
alcun
fuori
né il dissolvimento.