Ležím
 na podloží
 sotva slyšitelných
 drnčení a hukotů.
 Sotva slyšitelných,
 ale vytrvalých. Prosazují se
 a odspodu do mě vnikají,
 přenášejí se na mě, lehce,
 ale velmi velmi lehce
 mě
 pobolívají.
 Jako by něco drhlo
 mezi stropem a podlahou,
 někde tam, kde se od sebe ještě nedají rozeznat.
 Zvlášť to vysoké,
 málem až jasné,
 chvílemi přerušované
 chvění.
 To naráží řeč.
 Asi spolu o patro níž mluví ženské.