Probudilo mě něco v páteři.
Propnutí
až nadoraz ke zprolámání,
hrozná bolest, musel jsem z toho prorazit ven:
už ani luk
ani kniha

ani kniha
ani luk
už se to nedalo dál snášet.

Zvednul jsem se,
chvíli tak na posteli v polospánku,

dokud se mi nepodařilo rozpoznat,
co je to za znaky
a proč ve mně váznou.

Luk
pozvolna ztrácel zatuhlost,
brzy se ohýbal a napínal docela hladce,
bez lámání.

Kniha
konečně povolila v hřbetu,
přestala se rozpadat
a nechala se rozevřít na kterékoliv stránce.

A bolest se pomalu rozpouštěla,
jak to tak zapadalo do sebe,
za chvíli jsem se mohl položit
a znovu klidně usnout.

Na obratle jsem za celou tu dobu
ani nepomyslel.