Kristina Kallert
deutsch
V Libni se narodilo světlo
Jít zase po nábřeží, znám to tu, ale nejsem to už já, pata zadírá se
do písku,
ale už mi nepatří, co mi však patří? Nemám snad nárok na dotek světla?
Vyboulená zpovědnice rána, tělo ví a pátrá, zná tah pod vzdušnou
mohylou,
kde se v modrém třesku křísí tramvajové páry, kde do větru pění
limonády,
kde převodové páky města pracují.
Nevstoupil jsem do spícího metra, dál jsem v něm poklimbával.
Viděl jsem mohutné cínové drápy neznámého depa,
s hlavou sraženou milosrdně přes korzet šatů, hliník Zličína zvonil mi
v hlavě.
S přicházejícím jarem nás stále víc chtělo být ze dřeva.
Procházeli jsme skrz pachy za zbouranými domy, kořeny a spršky
vybuchovaly opodál,
neměli jsme být, ale byli, a čím dál víc nás zajímaly
potíže šatů a zatuchlé nauky o svlékání.
Pronásledovali mne až do mé krabice a já jim papírově nadával.
Zdarma šero a úplatné sklenice, ryngle kulaté a dráždivé jako sám zadek,
směstnaná ženská hora.
A úsměv z kuchyně kam plyne? Jen lehce líblas mne reznoucím ohanbím
a spodní maso táhlo k máslovému dřezu. Zatím však planeta kameněla.
Co je to za zemdlelé tělo ležící v pozdních šupinách?
Co rozumím hvězdou cizoložství?
Během léta šplhá po chlupaté noze s pusou rozřízlou od ucha k uchu,
s násilím strašlivě modrým jako patra těl na houpačce, jako těla složená
v zahradních kůlnách.
Chvíle kdy naprázdno a slaně polykám, kdy rukama odírám potrubí,
jímž ženou se jablka města. Přijde léto? A kdo se ptá?
Léto voní po vyloženém shnilém mase, po chatkách, kde kůže chce
být nahá,
veliká kropicí konev léta, ale já trávil čas v prospěšných útrobách.
Byla jsi ze soli, tvé nárty plné jeleního loje, prosklené oči a sukně, které
bylo lze krásně potahovat,
zář chatek, a kovově chladné kohoutky ševelící
v letních hlubinách, dech nemohl pojmout novinovou krásu jediného dne.
Je neděle. Postříbřená hlava. Město-nádherný katafalk vplouvá
do zasněžené síně a usíná,
všeho bylo moc, příliš deníků, příběhů, napěchovaných papírů,
klikyháků z počítače.
Kdo v tobě usíná, kdo drží na šňůrce bolest bolavého zubu
zatímco do plic zvolna prší mokrý sníh.
Neděle ještě je, ale pondělí brzy zabodne svá dláta.
Jít zase po nábřeží. S čůrky deště v jílu čerstvých zdí. S kotvícím
mýdlem parníků.
Tvůj pokoj zvlhlá mapa. Světlo se od kuchyně smýkne, mizí dál
za odložené dvory,
kde vrabci vyrábějí stíny, kde pod rohožkou kdosi úpěnlivě cvrliká.
Uvnitř tramvají pučí žlutá vata a všichni tam procvičují dlaně
pro větší porce tepla.
Rychlíky kotví v šedých zarážkách. Holubi rok od roku línější a
drzejší až to tleská.
Chrlím sprostý kov na prodavače města. Uprostřed noci syčí
odhozená cigareta.
Běžci oslnění prachem z nároží vyboulených borců.
Horkem unavené vany a výtahy, schodiště hrabivě hrnoucí šedou změť
do posledního patra. Zatím však planeta těžkla a kameněla,
nic pro ni neznamenala holka s rozsvícenou polévkou,
nic kaňka vesmíru, co zrovna do krku sklouzla, planeta zůstávala lhostejná.
Události psané písmem hořících masařek. Hlavy oddychující
na samotkách dvorů
s vyskládanou řadou popelnic. Tělo se lituje a mění v lhostejnou masu.
Ulice zaprášených ryb. Ulice nahnědlého potu.
Báseň ke mně přichází už mrtvá. Zjistit stáří písku.
Libeň v chatrných obydlích. Vazkost, vlhkost. Otvírání pórů.
Holky se třepou okolo zdí, vybité chýše plné ranního vzlykotu a plechu,
proudy kapalného másla na stehnech. Záda lnou a v kříži se to hýbe.
Obrana olysává. Skrz rukávy mi proudí vzduch.
Vidím modré kaskády paneláků v hlubinách libeňského těla.
Vidím prázdné jízdárny plné opuštěných policajtů.
Vidím kávu světélkovat v ulici pod Palmovkou, vidím úsvit piva,
vešli jsme do těch žlutých střev a uvnitř vydrželi celou noc.
Láska vypukla na chodbách. Spořitelny. Matná terária, mozky, zadky.
Zchátral jsem, ale nemohl zadržet klam.
Začínalo jaro. Libeň se probouzela a prorůstala,
Libeň se hlásila
v propoceném litinovém mozku. Libeň procitala a čadila.
V Libni se narodilo světlo. Nám zbyl jen ranní porcelán.
Moč cinkající po mlžných hlavách. Jaro byl kbelík s lávou.
V hladinách jara a v mastných parách výloh.
V korunách olysalých stromů.
V divokých jízdách tramvají do západních zemí.
Někdy tě zahlédnu ve víčku piva odhozeném do poslední trávy,
někdy o tobě nevím, ani o sobě, jen poddávám se městským hrátkám.
Mezitím lísala ses do odložených spících zahrad.
Od první chvíle jsem tě miloval, chtěl, aby mi v páteři zvonila cigareta.
Tak vejdi do jara, jdi s tinkturami, Libeň ať plná je ajatinu.
Už vím, tvá sukně je z másla. Přicházíš od nádraží,
hrnou se k tobě schody, mlha ti dosedá k nohám,
učíš schody milovat, učíš, jak zůstat, učíš, jak se ve sklepích probouzí
tenká rudá řeka,
učíš se zapomenout na skla a učíš štěrk zrnit a těkat na rukách.
Zatím však planeta kameněla jako když jsme nechávali pozdní třešně
kvasit v útrobách.
Aus: Past na Brigitu
Praha: Fra, 2012
Audioproduktion: Goethe-Institut Prag 2017, mit freundlicher Genehmigung
In Libeň wurde das Licht geboren
Wieder am Ufer entlang, alles hier kenn ich und bin es nicht mehr,
die Ferse treibt in den Sand,
doch sie gehört mir nicht mehr, was gehört mir? Habe ich etwa keinen
Anspruch auf die Berührung des Lichts?
Sich beulender Beichtstuhl des Morgens, der Leib weiß und sucht,
kennt den Zug unterm luftigen Hügel des Grabs,
wo in blauer Explosion Straßenbahnpärchen erwachen, wo in den Wind
Limonade schäumt,
wo die Umstellhebel der Stadt ihre Arbeit tun.
Ich stieg nicht in die schlafende Metro, nickte hie und da in ihr ein,
Sah die großen, zinnernen Klauen eines unbekannten Depots,
barmherzig abgeschlagen mein Kopf überm Kleiderkorsett, Zličíns
Aluminium schrillt mir im Hirn.
Mit Nahen des Frühlings träumten von uns mehr, immer mehr sich
aus Holz,
hinter geschleiften Häusern streiften wir durch Gerüche, unweit brachen
Wurzeln und Schauer herauf,
wir sollten nicht sein und waren, und sehr interessierten uns
die Beschwerlichkeiten der Kleider, die muffigen Künste des Ausziehens.
Bis in meinen Karton verfolgten sie mich und ich beschimpfte sie
auf Papier.
Dämmerung gratis, bestechliche Gläser, Ringlos, rund, aufreizend
wie der Po selbst,
ein prallgepresster weiblicher Berg.
Das Lächeln aus der Küche, wo fließt es hin? Nur sacht geküsst hat mich
deine rostende Scham
und das untere Fleisch drängte zum buttrigen Schaff. Unterdessen
versteinerte der Planet.
Was für ein matter Leib ist das, der da in späten Schuppen liegt?
Was verstehe ich unter dem Stern des Treubruchs?
Den Sommer lang hangelt’s das haarige Bein hoch mit Lippen geschlitzt
von Ohr zu Ohr,
mit so entsetzlich blauer Gewalt wie Etagen von Leibern auf einer
Schaukel, wie Leiber, die sich stapeln in den Schuppen der Gärten.
Sekunden, in denen ich leer und salzig schlucke, wo ich mit Händen
das Rohr schürfe, durch das die Äpfel der Stadt jagen. Wird’s Sommer?
Und wer ist es, der fragt?
Der Sommer duftet nach Fleisch, in Hütten ausgelegt fault es, dort will
die Haut nackt sein,
die Riesengießkanne des Sommers, ich aber verbrachte die Zeit
in ersprießlichem Innern.
Du warst aus Salz, deine Riste voll Hirschtalg, die Augen ganz Glas und
Röcke, herrlich zu ziehen,
Datschenlicht, metallen kalte Hähne flüstern
in Sommertiefen, der Atem konnte die Illustriertenschöne eines einzigen
Tages nicht fassen.
Sonntag. Versilbertes Haupt. Die Stadt – ein prächtiger Katafalk treibt
in eine verschneite Halle, entschlummert,
von allem war es zu viel, zu viel Tagesnotizen, Geschichten,
hineingestopftes Papier, Gekritzel aus dem PC.
Wer schläft in dir ein, wer hält an der Schnur den Schmerz eines
wehen Zahns,
während sich nasser Schnee gemach in die Lungen senkt.
Noch ist Sonntag, doch bald wird der Montag seine Meißel einstoßen.
Wieder am Ufer entlang. Mit Rinnspuren des Regens im Mauerlehm.
Mit der ankernden Seife der Dampfer.
Dein Zimmer ist eine feucht gesogene Karte. Licht schmettert her
von der Küche, schwindet fern hinter weggeschobene Höfe,
wo Spatzen Schatten erzeugen, wo irgendwer unterm Abtreter
inständig zwitschert.
In den Straßenbahnen sprießt gelbe Watte und die Hände dort üben
für eine größere Portion Wärme.
Schnellzüge ankern an grauen Barrieren. Die Tauben, Jahr um Jahr
träger, dreister – Klatsch.
Ich speie gemeines Metall auf die Verkäufer der Stadt. Durch die Mitte
der Nacht zischt eine weggeworfene Zigarette.
Läufer, geblendet vom Staub der an den Ecken beulenden Kämpen.
Von Hitze müde gewordene Wannen, Fahrstühle und Treppenhäuser,
die in den letzten Stock
raffgierig grauen Kehricht scharren. Schwer wurde unterdes der Planet
und versteinerte,
nichts galt ihm das Mädchen mit der lichtlodernden Suppe,
nichts der Klecks des Weltalls, der eben die Kehle hinabglitt,
gleichgültig blieb der Planet.
Ereignisse, festgehalten in der Schrift brennender Schmeißfliegen.
Köpfe, Atem schöpfend in den Hinterhof-Einsamkeiten
mit ihren abgeladenen Aschenkübelkolonnen. Der Leib, sein Leid
fühlend, wandelt sich zu gleichgültiger Masse.
Straßen verstaubter Fische. Straßen bräunlichen Schweißes.
Das Gedicht, wenn es mich erreicht, ist schon tot.
Das Alter des Sandes bestimmen.
Libeň in brüchigen Behausungen. Zähes, Feuchtes. Sichöffnen der Poren.
Mädchen zittern entlang der Wände, leergeschlagene Hütten
voll Morgenschluchzen und Blech,
Ströme flüssiger Butter auf Schenkeln. Rücken schmiegen sich,
Bewegung im Kreuz.
Verteidigung kahlt. Durch meine Ärmel strömt Luft.
Ich sehe die blauen Kaskaden der Plattenbauten am Grund des Libeňer
Leibs.
Sehe die leeren Reitschulen gefüllt mit verlassenen Polizisten.
Sehe Kaffee lumineszieren in der Straße unter der Palmovka, sehe
den Lichtstreif Bier,
wir waren in gelbe Därme geschlüpft, hatten ausgehalten darin
die ganze Nacht.
Die Liebe brach aus auf Korridoren. Sparkassen. Trübe Terrarien,
Hirne und Hintern.
Ich verfiel, doch ich konnte den Trug nicht zügeln.
Frühling kam. Libeň erwachte und trieb durch.
Libeň meldete sich
mit durchschwitztem gusseisernen Hirn. Libeň kam zu sich und blakte.
In Libeň wurde das Licht geboren. Uns blieb das Morgenporzellan.
Urin, der durch neblige Köpfe klirrt. Frühling – ein Kübel Lava.
Auf den Spiegeln des Frühlings, in den öligen Dämpfen der Auslagen.
In den kahlen Kronen der Bäume.
Den wilden Jagden der Straßenbahnen westlichen Ländern entgegen.
Manchmal sehe ich dich im Kronkorken eines Biers, in letztes Gras
geworfen.
Manchmal auch weiß ich von dir nicht und nicht von mir, überlasse mich
ganz dem Getändel der Stadt.
Unterdessen hast du dich in aufgeschobene schlafende Gärten
geschmeichelt.
Vom ersten Augenblick an habe ich dich geliebt, ich wollte, dass mir
eine Zigarette im Rückgrat schrillt.
Tritt ein in den Frühling, nicht ohne Tinkturen, auf dass Libeň sich fülle
mit Ajatin.
Ich weiß schon, dein Rock ist aus Butter. Du kommst vom Bahnhof,
Stufen stürzen dir entgegen, Nebel setzt sich zu deinen Füßen,
du lehrst die Stufen lieben, lehrst, wie man bleibt, lehrst, wie ein
feiner roter Fluss in Kellern erwacht,
lehrst, Glas zu vergessen, lehrst den Schotter zu körnen und über
Hände zu fließen.
Unterdessen versteinerte der Planet, als wären uns im Eingeweide
Spätkirschen vergärt.