Z pobřeží

Kdo jednou shořel, nevzplane.
Necestuji.
Mám stůl, ostrov, vyryl jsem do něj řeku vyvráceným kmenem:

z jeho pobřeží přicházejí výkřiky a je to poezie.

Básně o chatkách v zahrádkářské kolonii
nebo básně jako revoluční fangle, na jejichž okrajích se třepí vzlyknutí.

Nejraději mám ty, které vyprávějí jednoduše o složitých věcech,
a pak ty, které vyprávějí prostě o prostých věcech.

Sto let žít a jen den umírat.
Plazit se na vrchol a sklouznout z něj,

padat jako ošlapaný sandál.

Dnes vane podivný vítr, záda jsou zplihlá.

Racek nese v zobáku báseň, která se chvěje
a ční z ní ploutev červená jak třešeň.

© Milan Děžinský
Aus: Obcházení ostrova
Host, 2017
Audioproduktion: Haus für Poesie / 2018

Von den Ufern

Einmal abgebrannt, schlägt keiner mehr Flammen.
Ich reise nicht.
Ich habe einen Tisch, eine Insel, habe in sie einen Fluss geritzt mit
   gestürztem Stamm:

von seinen Ufern branden Rufe heran und das ist Poesie.

Gedichte von den Hütten der Gartenkolonie,
Gedichte wie Revolutionsfanal, an den Rändern bebt Schluchzen.

Am liebsten habe ich die, die einfach vom Komplizierten sprechen,
dann die, die einfach von einfachen Dingen erzählen.

Hundert Jahre leben und nur einen Tag sterben.
Den Gipfel erklimmen und abwärts gleiten,

fallen wie ein durchgelaufener Schuh.

Heute weht eigentümlicher Wind, der Rücken ist schlaff.

Die Möwe trägt ein Gedicht im Schnabel, es zittert
und eine Flosse spitzt vor, kirschrot.

Übersetzung: Kristina Kallert