Elena Buixaderas
spanisch
Gauč
Když jsem se dozvěděla, že Jiří umřel
(z Karlových Varů přišly dva telegramy,
jeden, že nežije, druhý, že je po pitvě),
nevím jak, sedla jsem si v pokoji na křeslo
a zírala na gauč před sebou a viděla,
že je modrý, viděla, že je evidentně modrý,
a pro sebe si opakovala: Je modrý,
modrý, to přece každý vidí –
neboť ode dne, kdy jsme ho přivezli,
o jeho barvě jsme se nikdy nedohodli,
Jiří vždycky mluvil o zvláštní zelené.
Seděla jsem jako hloupá v pokoji
a říkala si dokola: jak jsi mohl být tak slepý,
vždyť ten gauč je modrý jako modř,
to jsi neměl, to jsi tedy neměl,
říkat mi, že je zelený. Pak jsem s hrůzou
uslyšela sama sebe, a jako bych se byla probudila,
dala jsem se do strašného pláče.
1997
Aus: Feldarbeit. Gedichte. Zweisprachig. Aus dem Tschechischen von Christa Rothmeier.
Wien: Edition Korrespondenzen, 2001
Audioproduktion: CD Otto Sander und Petr Borkovec lesen Petr Borkovec: Feldarbeit. Gedichte. Zweisprachig.
Aus dem Teschechischen von Christa Rothmeier.
Wien: Edition Korrespondenzen 2001.
EL SOFÁ
Cuando me enteré de que Jorge había muerto
(llegaron dos telegramas de Karlovy Vary,
uno decía que no vivía, el otro era la autopsia),
no sé por qué me senté en el sillón de la habitación
y estuve mirando el sofá de enfrente y me di cuenta
de que era azul, vi que era claramente azul,
y me repetía a mí misma: es azul,
azul, cualquiera lo puede ver –
porque desde el día que lo trajeron,
nunca nos pusimos de acuerdo en el color.
Jorge decía que era de un verde peculiar.
Estaba sentada como una tonta en la habitación
y me decía una y otra vez: cómo podías estar tan ciego,
pero si este sofá es tan azul como el azur,
no tenías que haberme dicho nunca,
nunca, que era verde. Después con horror
me escuché a mí misma y, como si me hubiera despertado,
empecé a llorar desesperadamente.