Liāna Langa

There is nothing sensual about the short twilight moment
the teeth-locking of the waning light and mischievous life rhythms.
The sun is a grandiose sponge for the re-pumping of our blood,
squeezed into the aqualungs of our skin, we gaze at the December wind.
It’s a carefree thousand-handed cremator.
Its hands are a pharaoh’s desiccated bone marrow. Look, how it scatters the ashen snow on our heads.
Look, it come into our home, look, it gazes at us.
Look, it sits down beside us at the table.

Soundless conversations, the dark that penetrates our lips to stay,
a boy’s face smeared with marmalade, words without sense,
the sweltering armpits of visitors, restless candlelight and fir needles
chosen by the cremator. Against our will we become a family.
Fixed by mirrors pictures fidget, therein we swell in raw colors
like recently gutted fish. Question marks, leaning over the table –
smiling, mobile hair, jangling ice motes in our cartilage.
Trimm, trim, trim – an alarm clock turns itself on
so the cremator does not sleep in and shall wake us tomorrow
morning as set. The dusk hurries to cook up a compote from all
it has on hand – with foreheads shiny with frown lines, couch
dust, perplexing fiddling in corners. In a space
that doesn’t tolerate anyone, our hologram thousand-armed wind
hugs us and presses ever so close to us. Unbearable
to exist during solstice, to exude sap along with it, to drip to the next class.
It shares our meal, hiccupping, saying thanks for our largesse.
In our midst there are no witnesses nor can there be any.
The future catches on fire.
Our blood circulation sweeps us deeper within ourselves.

Days two seconds longer in a hoarse throat.

Smysly šílí v krátkém okamžiku soumraku,
ozubená kola mezi hasnoucím světlem a laškovným
pulzem života.
Slunce, ta grandiózní pumpa na přemístění krve,
uvízlí v potápěčském úboru kůže pozorujeme
prosincový vítr.
Rozpustilý tisíciruký spalovač mrtvol.
Jeho ruce jsou vyschlé míchy faraonů.
Hle, jak sype sněžný popel na naše hlavy,
hle, zastavuje se u našich příbytků, dívá se na nás,
hle, sedá si vedle ke stolu.

Němé rozhovory, tmu, která se navždy vpíjí do rtů,
chlapecký obličej od marmelády, slova bez významu,
zapařená podpaží hostů, plaché plameny svíček a jehličí,
to všechno volí ten spalovač. Proti naší vůli se z nás stává rodina.
V ustalovači zrcadel se otáčejí fotografie, v nichž
nabýváme syrových barev -
jako právě vykuchané ryby. Otazníky se naklánějí přes stůl -
usměvavé, s vlajícími vlasy, cinkajícím ledovým prachem
v chrupavkách. Trrr, trrr, trrr, sám sebe natahuje budík,
aby spalovač nezaspal a zítra ráno nás vzbudil,
jako obvykle. Soumrak pospíchá, vaří kompot z toho,
co je po ruce - z vrásek na lesklých čelech, prachu
z pohovky, z podezřelého praskotu v koutech. V prostoru
který nikoho nestrpí, nás hologramový tisíciruký vítr
objímá co nejtěsněji, tiskne se k nám. Je nesnesitelné
být za slunovratu, spolu s ním vypouštět šťávu, kapat do další třídy.
Účastní se hostiny, říhá, děkuje za štědrost.
Mezi námi nejsou, nemohou být svědci. Naše
budoucnost nám vzplanula.
Krevní oběh nás mete hlouběji, do sebe,

o dvě sekundy delší dny v ochraptělém hrdle