Milan Děžinský
Z pobřeží
Z pobřeží
Kdo jednou shořel, nevzplane.
Necestuji.
Mám stůl, ostrov, vyryl jsem do něj řeku vyvráceným kmenem:
z jeho pobřeží přicházejí výkřiky a je to poezie.
Básně o chatkách v zahrádkářské kolonii
nebo básně jako revoluční fangle, na jejichž okrajích se třepí vzlyknutí.
Nejraději mám ty, které vyprávějí jednoduše o složitých věcech,
a pak ty, které vyprávějí prostě o prostých věcech.
Sto let žít a jen den umírat.
Plazit se na vrchol a sklouznout z něj,
padat jako ošlapaný sandál.
Dnes vane podivný vítr, záda jsou zplihlá.
Racek nese v zobáku báseň, která se chvěje
a ční z ní ploutev červená jak třešeň.